Lezec + lezkyně = v podstatě normální partnerská dvojice. Od nelezeckých párů se liší jen v drobnostech. Pro nezasvěcené vypadá lezecká dvojice na první pohled jako ideální pár.  

Často od ostatních slýchávají, to musí být tak parádní, že máte společný koníček, společné zážitky, jste pořád spolu, prožíváte společně náročné akce, jezdíte po světě, nepřemýšlíte, co budete dělat o víkendu nebo kam vyrazíte na dovolenou. Máte v tom jasno. Vyrazíte do hor nebo do skal. Ano, a tady je právě zakopaný pes. Oba milují hory a skály. Jenže, zatímco on preferuje skalní lezení, ji táhne srdce více do vysokých hor. A tak spolu vedou neskutečné spory, ne-li dokonce hádky, na téma hory nebo skály. 

WC – místnost, kde se odehrávají zásadní rozhodnutí

„Miláčku? Kam letos vyrazíme na dovolenou. Líbí se ti víc ta pláž na Maledivách nebo v Thajsku?“ Volně přeloženo: „Našla jsem parádní sedmičku v Afghánistánu. Co kdybychom ji jeli zkusit?“ Opatrně položí otázku ona. Na vhodný okamžik čekala dlouho, přece jen výběr této destinace není úplně běžný. Reakce lezce ale nezklame. „Ty jsi se snad zbláznila! Říká ti něco Taliban a Islámský stát? Tam mě nikdy nikdo nedostane.“ 

Zdá se, že debata na toto téma je skončena. Pro jistotu ale ona jen tak ledabyle položí vedle toalety pár obrázků a informací o této sedmitisícovce. Plyne týden za týdnem a na téma Afghánistán a Hindúkuš nepadne ani slovo. A v tom – v okamžiku, kdy je ona smířena s tím, že takhle sedmička zůstane jen v říši snů – se pro změnu zase on jen tak nenápadně zmíní: “Myslíš, že by do toho šel ještě někdo s námi?“

Pojedeme all inclusive nebo nám stačí polopenze?

Dotaz „Vezmeme si ten zájezd all inclusive nebo nám stačí polopenze?“ lze přeložit asi takto: „Bude ti stačit, když vezmu pár Travelánčů nebo budeš tentokrát potřebovat i sušené maso?“ Při jednom z odlehlých treků v Nepálu se totiž lezec po asi deseti dnech pochodu, kdy den co den každý večer jedl dal bhat, takřka psychicky zhroutil. V noci pak, při představě dalších deseti dní bez masa a s vyhlídkou na dalších deset dal bhátů, propadal depresi. Jeden cestovatel tomuto jídlo výstižně říká bát dát (pro neznalé – dal bhat je nejrozšířenějším jídlem v Nepálu a jedná se o rýži s čočkovou omáčkou, přičemž samotné čočky bývá v jídle spíše poskrovnu).

Od té doby jim pro všechny případy visí ve stanu v základním táboře pěkně voňavá štangle křemešníku.

Limitovaná edice tvarůžků speciál

Jak asi bude vypadat i ta nejkřehčí kytička, která stráví po boku svého dravého lezce tři týdny zcela mimo civilizaci, kde voda je malý zázrak? Mnohdy je totiž široko daleko jen led a sníh. V lepším případě má dvojice po ruce vodu, byť takové teploty, že se člověku na těle tvoří omrzliny jen při pomyšlení, že je potřeba do ní sáhnout. V batohu se většinou kvůli úspoře hmotnosti nachází jen jedno náhradní triko a jedny náhradní ponožky. První dny to ještě jakž takž jde. Triko a ponožky se mění pravidelně každý den. S přibývajícími kilometry a nadmořskou výškou smysly trochu otupí a oba si ve stanu smrdí tak nějak normálně. Ke konci, když už prací gel dávno došel a oběma lezci cloumá řádná únava, už se jen zlehka k fusaklům přivoní a tím se zjistí, který kousek je přijatelnější. Nejhorší okamžik ale nastává večer, kdy je potřeba se ve stanu zout. Křehká květinka už dávno nepřipomíná rozkvetlou louku, ale spíše limitovanou edici tvarůžků speciál. 

Chleba, máslo, mléko

Domácnost vypadá na první pohled stejně jako v běžných rodinách. Takovou drobnost, jako že na seznamu nákupu místo chleba, máslo, mléko je napsáno šedesátka lano, sada friendů, obnovit smyčky, netřeba rozebírat. 

Možná ale může někoho překvapit, že meteorologové nejenže předpovídají počasí, ale jsou zodpovědní i za běžný chod lezecké domácnosti. Pračka vypoví službu. Jenže, předpověď počasí říká, že má být venku následující dekádu 20 stupňů a slunečno – tedy ideální lezecké počasí. Inu, nedá se nic dělat. Prádlo a pračka hold musí počkat. Lezení nepočká. A že se u nich nemalovalo už 10 let? No jo, ale kdy? Příští týden jsou v plánu Tatry, pak je přechod Jeseníků, vícedélky v Hohewandu, víkend na Rabštejně, grilovačka na chatě, pak se „musí“ na 14 dní do Alp, následuje víkend na Peilsteinu, lezení na Gozu, trek přes Muráňskou planinu, opět Tatry, na podzim pak měsíc Himáláje… Při listování popsaným kalendářem narazí na volný víkend v únoru. „Sláva, tak 12. února vymalujeme,“ slíbí si. „No jo, ale nezapomeň, že jsme slíbili kámošům, že někdy společně vyrazíme na přechod Krkonoš,“ připomene lezkyně. „OK, škrtám malování, píšu Krkonoše. Vymalujeme později. Opravdu.“

To není nepořádek, to jsou cajky!

Hned ve vstupních dveřích se návštěva začne nervózně rozhlížet kolem sebe, kde to vlastně je, jestli se nespletla a nevlezla do jiných dveří. Do oka jim padne posilovací deska pověšená nad futry a stěna chodby je posetá spoustou výstupků. Marně si návštěva láme hlavu, k čemu ty barevné hrbolky různých tvarů vlastně jsou. Že by věšáky? 

V ložnici nad postelí se ještě vyjímá hrazda a uprostřed obývacího pokoje je zavěšeno TRX. Člověk neznalý situace si může myslet, že tato domácnost chová jako domácího mazlíčka opici, která má v bytě spoustu pomůcek na rozptýlení, aby se nenudila. Chyba. Žije tu jen lezec s lezkyní. Horolezec totiž přece nemůže sledovat televizi vleže na gauči. Tak nízko by přece neklesl. Takže dramatický závod Johannese Thingnese Bø s francouzskou střelou Fourcadem nebo boj o severní stěnu Eigeru sleduje pověšený na hrazdě, visící na futrech, ale i vleže – nikoliv však vyvalený na divanu, ale s nohama zaháknutýma v TRX a tělo je v poloze prkno. Lezec má totiž pocit, že když chvíli na něčem nevisí, tak jeho tělo chátrá, ztrácí sílu v rukách a prstech a morál klesá.   

Obrázky na stěně zobrazující romantický západ slunce nad oceánem či louky plné květů jsou nahrazeny fotkami lezců v polohách, které snad ani nejsou fyzikálně možné a pro zpestření jsou tu pověšeny i obrázky rozeklaných horských štítů. Obývacímu pokoji pak nedominuje svatební nebo rodinné foto, ale ručně kreslená mapa Tater z roku raz dva, na níž jsou členové domácnosti patřičně hrdi.  

Lana přehozená přes sedačku, na topení se neustále sušící lezečky, hromadu karabin a presek v rožku obýváku, nikdo neřeší. Ano, přiznávám, někdo by mohl říct, že byteček není jako ze škatulky, někdo by to dokonce nazval tak, že je tam neskutečný bordel. Ale ty lezecké cajky, spacáky, stany, karimatky k životu prostě lezecká dvojice neustále potřebuje. Je to jejich život.

Dobrou noc, miláčku

Den končí společně v pelíšku, který tak trochu připomíná bivak v jeskyni. Nad hlavami visí nepálské lampiony, z nichž se na lezce dívají Budhovy oči a solná lampička vydává oranžové světlo, které při troše fantazie připomíná oheň. Jen ty špekáčky tu chybí. Ale normální oba jsou. Nespí ve spacáku, jak by se dalo očekávat. Zavrtaní jsou do normálních peřin. Pravda, motiv povlečení zobrazující pole marjánky je trochu nezvyklý. 

Na jejich obranu ale nutno říct, že usínají skoro jako normální lidé. „Nezdá se ti, že to červené šest áčko v převisu má pořádně ujetou klasu?“, řekne muž své lezkyni těsně předtím, než upadne do bezvědomí, což lze volně přeložit, jako: „Dobrou noc, miláčku.“  

Ano, musím dát kamarádce za pravdu. Život na jednom laně je fakt skvělý a úžasný, plný spousty zajímavých chvil a hlavně veselý. 

Markéta Hanáková