Začínají první strmé pasáže, ve kterých v navátém sněhu stojím prakticky kolmo. Vylezu kousek. Špatně! Musím zase slézt a vzít to zleva stěnou. Sníh se sype pod nohami na hladké skále. Prokousáváme se však stále výš...

Jen co se otevřeli hranice, vyrazili jsme do Alp. Byli jsme nadšení, že opět můžeme navštívit tohle nádherné pohoří. Samozřejmě jsme nezůstali pouze u jedné návštěvy. Pár dní na to, jsme si ji museli zopakovat. Po tom, co jsme s Kamčou navštívili Grossvenediger, přišlo na řadu se posunout kousek dál směrem na jih. Konkrétně do pohoří Ortles, kde se nachází se svou výškou 3851 m n. m. druhá nejvyšší hora tohoto pohoří Gran Zebrú. Neskrýval jsem nadšení, když za mnou Kamča s tímto nápadem přišla. Už dlouhou dobu jsem se chtěl na tuhle horu podívat. Sám Messner o Gran Zebrú prohlásil, že je to nejkrásnější hora východních Alp.

Přes tři státy

Vše se naštěstí sešlo. Počasí mělo být na následující dny perfektní, chata Alpini právě otevírá a nám nic nebrání vyrazit. Batoh jsem nestihl ještě ani vybalit a už zase vyrážíme. Početná skupinka dvou lidí a před námi devět a půl hodiny jízdy. Obavy jsem trochu cítil při překračování rakousko-německých hranic. Bál jsem se, aby nás neotočili. Naštěstí vše proběhlo v pořádku. Poté jsme opět překročili hranice do Rakouska, nakonec i do Švýcarska a přes průsmyk Passo dello Stelvio přijeli do Itálie. Noční přejezd utekl rychle a my se ocitli v nádherném údolí městečka Santa Cateriny obklopeného vrcholky hor a spícími sjezdovkami. Odtud jsme po úzké klikatící se cestě dojeli na parkoviště k Rifugio Chiacciao dei Forni. Kromě kempující rodiny tady nikdo není! Nad námi se tyčí nádherné ledovcem pokryté přes tři a půl tisíce metrů vysoké vrcholy. Slunce se pomalu stoupá nad obzor a ranní paprsky zaplavují dole již rozkvetlou přírodu. Na obloze ani mráček. Je tohle pohádka?!

Můžeme vyrazit

Dnešní cíl je jasný, ale pár hodin vzdálený. Musíme dojít na Rifugio Quinto Alpini. Odtud ukazatel uvádí čas 5 hodin. Známe Italy – bude to určitě více. Posnídáme, nabalíme věci do batohů a můžeme vyrazit. Tentokrát ale teplé spacáky, karimatky a stan necháváme v autě. Pevné horolezecké boty připínám na batoh a šlapu si to v teniskách. Prvních pár ostrých zatáček a rychle nastoupené metry střídá táhlá a široká cestička, která se mírně zvedá dál do vnitra údolí. Jako had se line podél úbočí a sem tam zmizí za záhybem. S přibývajícími výškovými metry a vzdálenosti se nám čím dál víc údolí otevírá. Z levé strany travnatý svah pokrytý květinami. Z pravé strany přes potok se zvedají mohutné bílé vrcholy. Z trávy občas vykoukne zvědavý svišť. Občasné kaskádovité vodopády po levé straně strmě spadají do koryta pod námi. Rostliny se chvějí v poryvu svěžího větru, který spadá údolím od našeho cíle. Mraky rozehrávají symfonii a postupně zahalují okolní vrcholy do neprůhledného závoje. Po hodině a půl přicházíme k Rifugio Pizzini. Za chatou údolí uzavírá hradba strmých srazů v čele s Gran Zebrú, které je zakryté mohutným bílým závojem mraků. Až teprve teď někoho potkáváme. Dva kluci vracející se po ledovci od Gran Zebrú. Bohužel pro ně cesta skončila v sedle, do kterého směřuje žlab z ledovce po tzv. normálce skrze špatnou viditelnou a silný nárazový vítr. Ten má tendenci stále sílit. My ale víme, že zítra bude azuro.

Nekonečná cesta přes Passi Zebrú

Po krátkém odpočinku pokračujeme dál směrem k chatě Alpini. Na vršku před námi vidíme dva skialpinisty. Tráva mizí pod občasnými sněhovými poli, kterých s výškou přibývají. Na očích máme neustále velkolepá panoramata. V sedle Passi Zebrú (3005 m n. m.) zjišťujeme, že čas máme stále dobrý a odpovídá tomu, co bylo napsáno na ceduli u parkoviště. To už nás ale dobíhá trojice trailařů, se kterou začínáme sestupovat do druhého údolí. Tady už to taková hitparáda není. Svah strmě klesá dolu a my se boříme po kolena, místy po pás do rozměklého sněhu. Následuje rozdrolená skála, po které opatrně sestupujeme, přičemž, když bychom stoupli na sníh, nohy nám zajedou po pás do sněhu. Tempo se zpomaluje. V občasných strmých úsecích naopak musím pomáhat běžcům, protože neví, jak se při traverzu strmého zasněženého svahu pohybovat. Jakmile se ale dostáváme na pevnou cestičku, opět mizí v dáli. My pokračujeme traverzem rovně, oni klesají směrem do údolí. Cesta se mi zdá být poněkud nekonečná. Na obzoru žádná chata, pouze strmé suťovisko pod skálou. Jakmile ale zahneme za zatáčku, konečně ji máme na očích. Vypadá to ještě na dobrou hodinku cesty v zasněženém strmém svahu. Pod námi vidíme jednu skupinku taktéž stoupající k chatě. Přeci jen tady ještě někdo další je. Traverzem sestoupíme na cestu pod chatu, kterou bagrem čistí místní. Po půl hodince jsem konečně na chatě. Místo pěti hodin je z toho nakonec sedm. Přivítá nás velice milá Italka, která nás ihned zve dovnitř. Zjišťujeme, že jsme tu jediní, kteří chtějí jít na Gran Zebrú hřebenem Suldengrat. Po vyběhnutí nad chatu na ledovec ujišťuji, že tam nejsou žádné stopy. To vypadá pozitivně! Ochotná Italka mě při vaření venku okamžitě zve dovnitř, že je venku zima a jíst můžu uvnitř chaty. Já se ale kochám výhledy. Sama však není přesvědčena, zda je hřeben v dobré kondici. Tím, že je zahalen v mracích, zůstává nám překvapením na zítřejší ráno. Necháme se tedy překvapit. Pocity mám dobré a tuším, že to půjde. A s tím můžu ulehnout, abychom mohli kolem 3:00 vstávat.

Výstupový den

V tichosti opustíme pokoj, posnídáme, zabalíme věci a můžeme za jasné noci vyrazit. Pomalu stoupáme nad chatu na ledovec, kde nasazujme mačky a po jeho kraji pokračujeme traverzem k nástupu. Vypadá to dobře, neboříme se a jde to svižně. Chvíli na to si uvědomuji, že jsem to asi zakřikl. Zase je to tady! Chvíli jdeme, pak se zase boříme. Nakonec překračujeme po zbytcích spadené laviny, kdy po sněhových muldách přeskakujeme měkký sníh. Byť se to zdálo být blízko, přechod ledovce pod nástup nám zabral 2 hodiny. Co mě ale překvapilo, že v horních pasážích žlabu vidíme, jak stoupají do sedla dvě malé postavičky. Nejsem tu sami! Hned se cítíme lépe. Většina výškových metrů k vrcholu tvoří první třetina hřebene společně se žlabem.

Kudy nahoru?

K výstupu vybírám tedy levý žlab, kde jsou již v ledu vidět záseky od maček a cepínů. Žlab je vypadaný. Krustu střídá čistý led a strmě stoupá vzhůru. Hezké jednoduché lezení. Hroty drží dobře a výškové metry přibývají rychle. Jen Kamča si není úplně jistá. Přeci jen nic takového ještě nelezla.  Lezecké mačky a cepín přijde vhod. Navážu si ji na lano a to pomáhá. Cítí se mnohem lépe a v poklidu můžeme pokračovat vzhůru. Zanedlouho už stojíme v sedle pod hřebenem a sledujeme stále malé postavičky, které se prokousávají zasněženou skálou vzhůru. Slunce svítí a paprsky hřejí. Je bezvětří. Osvětlený ledovec ze druhé strany skýtá nádhernou podívanou.

Sněhová hra na hřebeni

Po krátké pauze můžeme pokračovat. Oči mi svítí radostí. Vypadá to na velice krásný den. Šlapeme v jejich stopách a pozvolna začínáme stoupat po velkých převějích, které dobře drží. Jdeme na krátko. Hřeben ostrý jak žiletka, kdy strmé srázy spadají několik set metrů dolů z každé strany. Postupně se začíná čím dál víc zvedat. Velké převěje střídají malé až po malé bochánky tak akorát na jednu nohu. Začínají první strmé pasáže, ve kterých v navátém sněhu stojím prakticky kolmo. Vylezu kousek. Špatně! Musím zase slézt a vzít to zleva stěnou. Sníh se sype pod nohami na hladké skále. Prokousáváme se ale stále výš. Opět sněhové bochánky akorát na jednu nohu. Kráčíme velice opatrně. Následují další strmé pasáže, které jsou v sezóně bez sněhu, ale teď tady máme velkou hromadu. I přesto, že do ní pere plnou silou sluníčko, drží. Hlídám si každý krok a neustále kontroluji Kamču za sebou. Sem tam sníh střídá rozeklaná skála. Pár kroků nahoru a dobírám. Blok, na který jsem použil k přelezení této pasáže, pod jejími nohami padá dolů. Kamču zachycuji a pomáhám ji, aby se vyškrábala za mnou.

Následuje delší úsek, který pozvolna stoupá. Spíše je to pořád nahoru a dolů, nebo doleva a doprava podle toho, jak jsou nafoukané převěje. Neustále jsme tak na šikmé ploše. Mysleli jsme si, že vrchol je už nad námi, ale ještě to nějaký ten kousek bude. Konečně ho mám na dohled! Stejně jako dvojičku, se kterou si držíme stále stejný rozestup. Počasí je stabilní. Následují další dva strmé úseky. Jeden nepříjemný sestup po hladké skalce pouze o malých vstupech, kde tak tak nohami dosahuji na další. Pod ním mi to připadá ale jako fajn místo na bivak. Následně široká místa střídají opět úzké akorát tak na jednu nohu. Nepříjemné oblézání zvětralé skály, kde na dotek nic nedrželo. Víme ale, že vrchol už není daleko.

Vrchol na dosah

Postupně se před námi zjevuje kříž a od vrcholu nás dělí pár velkých převějí. Vypadá to ale, že u kříže skrze sníh není žádné místo, a tak zůstáváme kousek před ním schování za hranou před větrem a vychutnáváme si svačinu. Výhledy na všechny světové strany jsou neskutečné. Je to nádherná podívaná na údolí pod námi a na mohutné bíle vrcholy nad nimi, které je obklopují ze všech stran. Jsme tady sami. Na obzoru ani živáček. Posledních pár kroků přes obrovskou převěj a vrchol máme sami pro sebe. Pocity štěstí a radosti. Hora nám dovolila na ní vystoupit. Čas byl uváděn 6 hodin, nám to zabralo 7 hodin. Pohladím si kříž a můžeme pomalu sestupovat po normálce zpět do údolí. Pod křížem spatřujeme zasypanou chatu, která je pro mě taktéž neuvěřitelnou podívanou, protože nechápu, jak tam drží.

Sestup

Z hřebene se uhýbá do strmého svahu, který končí v sedle nad závěrečným žlabem spadajícím na ledovec. Ve strmých pasážích je lepší slézat pozpátku, v mírnějších normálně scházíme. Traverzujeme kolem skal, kde jdou vidět odtrhy spadených lavin. Slunce peče, sníh těžkne, boříme se, ale vše drží. Dole v druhém údolí sledujme pohyb lidí na ledovci, kteří tam nejspíš něco nacvičovali. To se ale už přehoupneme na druhou stranu a závěrečným žlabem sestoupíme na ledovec pod Gran Zabrú. Následuje úmorné sestoupení rozbředlým sněhem zpět na chatu Pizzini. Přesto, že doba sestupu je 5 hodin, času máme stále dost, a tak si tady můžeme srkajíc čínskou polévku užít výhledy.  K autu už to máme pouze hodinku a půl. Celkový čas se tento den zastavuje včetně všech přestávek na třinácti a půl hodinách. Taková delší šichta, ale krásná!

Pocity?

Gran Zebrú ve mně toho zanechalo mnoho. Od naprostého soustředění přes užívání veškeré krásy, která nám byla nabídnuta. Adrenalin stříká proudem, soustředěný pohled střídá úsměv na tváři z radosti, která pulzuje celým tělem. Je to něco, co se musí zažít. A na závěr si dovolím souhlasit s Messnerem. Tohle byl jeden z nejkrásnějších výstupů, který jsem v Alpách zažil!