Je považovaný za lezeckou maturitu. I přes jeho nižší výšku ho nelze na hraničním hřebeni spojující Rysy a Mengusovské štíty přehlédnout. Jinak, než lezeckou cestou se na něj nedá dostat, což je ve Vysokých Tatrách poměrně rarita.

Samotný přístup taktéž nepatří k těm nejlehčím, i když se jedná pouze o dvojkové lezení ve strmém skalnato-travnatém terénu. Žabí koň patří k těm vrcholům, který by měl mít v deníčku zapsán snad každý lezec. A proč zrovna tento název? Furt jsem nad tím přemýšlel, až strejda Google poradil. Žabí, protože se nachází nad Žabími pliesy. Koň, protože se jeho ostré hřebeny dříve lozily obkročmo. Vcelku bizarní název, ale má v sobě něco, co tam táhne každého horala.

Osobně jsem výstup na Žabího koně plánoval dlouho, ale stejně tak dlouho jsem ho vždy odkládal a ocitl se někde jinde. Nakonec se ale poštěstilo a přeci jen jsme se na něj vydali. Pro Pavla to byl jeden z cílů a já měl konečně možnost si na něj vylézt. Jedná se o krátký výstup, kterému jsem nevěnoval tolik pozornosti. A to byla chyba! Výstup po jeho hřebeni totiž patří k těm nejkrásnějším v Tatrách. To jsem ale ještě netušil, že si budeme muset získat i jeho přízeň. Při prvním pokusu, kdy jsme vstávali před třetí ráno, abychom byli na nástupu první, nás po příchodu k Žabím pliesům vyhnalo počasí. Ze slabého deště se stala takřka celodenní průtrž a my mohli sušit veškeré věci. Další den se počasí nelepšilo, a tak na druhý pokus jsme vyrazili obden. Opět vstávání ve tři ráno, abychom se přesunuli z kempu Tatranec na parkoviště pod Popradské pleso. Nahoru vyrážíme sami. Počasí vypadalo stabilně až do chvíle, kdy jsme se opět ocitli u ples. Koně zahalily mraky a začalo mrholit. Věděli jsme ale, že se jedná pouze o přeháňku. Dolů se nám nechtělo, a tak jsme zvolili vyčkávací taktiku. Zalezli jsme pod velký kámen, kde byl již vytvořený bivak. Já se schoval do nouzáku, Pavel do pláštěnky a na dvě hoďky si zdřímli. Když jsem pak vylezl ven, vypadalo to mnohem lépe a k žabímu koni mířila další dvojice. Kluci z Česka. Při jejich příchodu jsme rychle zabalili věci, nahodili na sebe lezecké vybavení a zamířili pod nástup. Výstup k Žabím plesům zabere zhruba dvě hodiny. Další půl hoďky to bylo ve sněhových polích pod nástup.

Jaký je nástup?

Samotný nástup do Žabieho sedla dokáže být pěkný oříšek hlavně za mokra, o čemž jsme se sami přesvědčili. Normálně bychom tuhle část s občasnými úseky za II nejistili. Za mokra ale skála pěkně klouže, a tak lano a jištění přišlo vhod. Začíná se vpravo žlábkem a poté se pokračuje strmými travami a skálou nad Žabie sedlo, do kterého se následně slaní 10 metrů. Závěr tohoto nástupu je čistě po skále, avšak v nástupovkách (trekové boty) to jde i za mokra. Ve skále jsou udělané štandy a sem tam stará skoba. Slanění do Žabíeho sedla je z tutového slaňáku. Po slanění je a vlastně na začátku první délky je solidní štand. Odtud můžeme vyrazit na jeho hřbet.

Samotný výstup po hřebenu

První délka je po málo nakloněné plotně Dolného koně, na jejímž konci je tutový štand z nových borháků. V délce jsme narazili na erární friendy, které si tam nejspíš dali místní guidi. Nástup na plotnu je přes krátký výšvih a následně už jen stačí nohama přešlapovat po plotně a rukama ručkovat po jejím vrchu. Druhá délka začíná zhruba desetimetrovým strmým výšvihem zprava od ostří na římsu v severní stěně. Narazil jsem zde opět na dva erární friendy. Následuje krásný exponovaný úsek na výšvih po velkých vstupech a chytech. Naleze se na Horného koně, po kterém se zleva po strmé plotně pokračuje do dobrého druhého štandu. I v této části jsem opět narazil na erárního frienda. Poté jsem založil ještě jednoho a dolezl ke štandu. Třetí délka je dolez na vrchol, kdy na konci Horného koně je ještě jeden třímetrový výšvih. Poté se sklon zmírní a poslední metry na vrchol se už jen dojdou. Tam čeká slaňák z hromady smyček. V délce jsme narazili opět na erární friendy. Samotný výstup ze Žabieho sedla zabral hodinu. Pár vrcholových fotek, zápis do knížky a můžeme dolů.

Sestup

Ze slaňáku se slaňuje západní hřeben. Po prvním slanění se dá po strmém hřebínku kousek slézt k dalšímu slaňáku. Druhou variantou, kterou jsme si vybrali my, je slanění z hromady smyček přímo jižní stěnou přes velký převis. Varianta ideální za mokra. Jen pozor na volné kameny nad převisem. To je pak slušná rána, když nějaký omylem pošlete dolů.

Shrnutí

Výstup je hodnocen za III. Jedná se o jednoduché, ale krásné lezení, kdy horní polovinou těla jste nad strmými polskými srázy a spodní na slovenských plotnách. Jen ve výšvizích nakouknete tělem směrem do Polska. Po cestě na Vás čekají dobré štandy a sem tam vražený erární friend. Celou dobu máte na očích Mořské oko z Polska a Žabí pliesa ze slovenské strany. Na východ od Vás se pak tyčí turisty obsypané Rysy. Pokud teda nemáte úplné mlíko. Pod nástupem doporučuji být první čili velice brzy, ať nečekáte frontu. Ze Žabího koně se dá totiž dostat i od Voliu vežu a tam si užít nějakou další krásnou cestu v kompaktní skále. A že je na co se těšit. O tom ale příště!

Pocity

Přesto, že nám počasí úplně nepřálo a kolikrát jsme viděli pouze skálu před sebou a za sebou, výstup byl krásný a velice pohodový. Ono i tohle počasí má něco do sebe, když se kolem Vás neustále honí mraky a sem tam něco z nich vykoukne. Pocit tajemna, ale i toho, jak jsme malincí. Nevýrazný vrchol, ale výrazný svým hřebenem, který dokáže vykouzlit úsměv na tváři. Rozhodně ho doporučuji! A co teprve v zimě?

Co s sebou?

S sebou vzít dvě lana 50 metrů. Sadu friendů (přestože jsou v cestě erární, můžete využít na dojištění), smyce a 5 expresek. V případě pokračování na Voliu věžu se pár navíc hodí. Využijete i alpské. Sedák, jistítko a dvě HMSky. Prusík na slanění, odsedka, helma, lezky, nástupovky (trekové boty) a oblečení i do špatného počasí. Lékárničku, svačinu a dobrou náladu. Přeji Vám krásné lezení!