Je tma. Jen úzký pruh světla z čelovky pomáhá rozeznat, kudy stoupat kamením vzhůru. Do uší mi burácí mohutný vítr a teplota se blíží nule. Zatímco utahuji nákrčník své péřovky, vzpomenu si na proslov kolegyně „Proboha, proč si balíš na Kanáry péřovku? Tam ti přeci stačí rajcovní bikiny!“

„Jo, holka zlatá“, usmívám se v duchu, „chtěla bych tě tu v těch bikinách chtěla vidět.“ I když mám péřovku, stejně se třesu. Částečně zimou a částečně očekáváním neznámého. Poprvé jsem takhle vysoko. Než vyjde slunce, mám tímhle lávovým „mordorem“ vystoupat ještě výš. Na vrchol Pico del Teide (3 718 m.n.m.), třetí největší sopku světa, která je dominantou kanárského ostrova Tenerife. 

Přibývající světlo oznamuje blížící svítání. Máme nastoupáno 1400 výškových. K vrcholu jich stovka ještě zbývá. První polovina cesty je turistika „měsíční“ sopečnou krajinou. S přibývající výškou se náročnost zvyšuje. Při tomhle výstupu hodně záleží na aktuálních povětrnostních podmínkách. Ty dnešní nejsou ideální. Prudký vichr, s nárazy až 100 km za hodinu, mě několikrát sejme na kolena. Vyděšeně koukám před sebe. Útlou Španělku zachytí parťáci těsně před tím, než jí poryv sfoukl dolů. Jsem za svůj slovanský zadek dnes docela ráda. Drží mě aspoň pevně při zemi.  

Španělé to otáčí a část mé skupiny také. Co teď? V horách si každý nese za své rozhodnutí plnou zodpovědnost. Z rychlé bilance podmínek a dispozic mi vychází, že dosáhnout vrcholu sopky bude náročné, ale možné. Přesto dál váhám. Jít nebo otočit? Obracím se vnitřně k hoře, aby mi pomohla se rozhodnout. Je to takový rituál, který mě už párkrát zachránil od průšvihu. Něco na pomezí meditace a intuice v propojení s přírodou. 

A hora mě dnes vábí vzhůru. Budu pokračovat! Krok, krok, poryv větru, krok… Když už nelze síle větru čelit ve stoje, lezu po čtyřech. A dolezu takhle až na samotný vrchol. Uznávám, není to zrovna styl hrdých horských dobyvatelů. Ale co záleží na stylu, jsem tady! 

Já, obyčejná holka z Brd, první z našeho rodokmenu skoro ve čtyřech tisících! Právě vychází slunce. Pro tuhle chvilku si připadám jako Hillary. Abych se jeho výkonu aspoň trochu přiblížila, musela bych vylézt na dvě tyhle sopky postavené na sebe. Nic mi nevadí, že se naše dispozice a schopnosti diametrálně liší. V dobrém rozmaru zahajuji pevným krokem sestup. Pevný je však jen do té doby, než mi příští poryv větru zase podlomí nohy. 

S klesající výškou slábne vítr a stoupá nálada. S naší skupinou se radostně scházím v jednom závětří. V sestupu pokračujeme společně. Míjíme několik Francouzů, kteří to štěstí nemají. Jeden z nich zkolaboval a čekají na transport vrtulníkem. Hranice komfortní zóny zkrátka u každého začíná a končí jinde. Pro někoho je extrém přechod Krkonoš, pro jiného Himaláje. Každý má své možnosti, sny i limity. 

„Není malých dobrodružství!“ to je poselství, které si z výstupu odnáším s sebou dolů.  A k tomu ještě frajerské sluneční brýle. Někomu asi ulétly a teď leží zaprášené mezi kaktusy. Přijde mi jich škoda, proto se jich ujímám. Dole u moře se mi k těm „rajcovním bikinám“ budou skvěle hodit!

Bohunka Mudrová