Trénink svérázného extrémního skialpinisty

Tak tohle je teda kousek! Rosťa Tomanec, člen našeho týmu a aktuálně také extrémní skialpinista, nám poslal článek, u kterého se člověk chvilku směje, chvilku zírá s otevřenou pusou a občas i pokroutí hlavou. Pojďme na to. Máš slovo, Rostislave!

Vždycky jsem si vymýšlel neortodoxní tréninkové metody, a to mi umožňovalo dosahovat rychlé výsledky. Jak v lezení, tak ve skialpinismu jsem ve třetím roce lezl anebo sjížděl extrémní cesty.

13071947_1565327483760667_6385933188339692448_o

Ovšem zároveň vyvracím mýtus rychlého úspěchu, protože cokoliv člověk předběhne anebo přeskočí, to ho časem dohoní a musí se vrátit zpět, aby zanedbané člověk dokončil, či spíše tady dotrénoval. U mě to bylo ještě trošku jinak, vždy jsem byl připravený z jiných sportů. Ty mě naučily trénovat a taky připravit si profesionální trénink, což mi poskytovalo velkou výhodu.

Co se skialpinismu týče, potřebujete ovládat dvě věci: lyže a hory

U mě to představovalo 15 let závodění na lyžích, a potom 20 let skalního lezení a pár let horolezení. A to jsem pominul závodní gymnastiku a atletiku, které mi daly obratnost a kondici. Obojí je nesmírně důležité. Vlastně trojí. Hory bych ještě rozdělil na lezení a pobyt v horách. Na skialpinismus potřebujete taky dobrou lezeckou techniku a jistotu v exponovaném terénu, zatímco pobyt v horách – ať už lezení, či jakákoliv aktivita ve velkých horách – vás naučí vnímat jejich rytmus, jejich řád i jejich, řekl bych, komunikaci. Takže jsem vlastně trénoval přes čtyřicet let, a pak jsem teprve mohl něco sjet na lyžích. 🙂

13458733_10206225283663372_2922846109862307883_o

Když přejdu k samotnému tréninku, tak nutně potřebujeme začít u kondice. Ale tu přeskočím, protože ta je jasná. Se zátěží do prudkého kopce aspoň jednu, dvě hodiny. Ať už na kole – to je ta zátěž – anebo běh, či pěšky s batohem, ale pak rozhodně déle a výše. Skialpinismus je nejtvrdší sport, který jsem poznal. Podáváte výkon v těžkých nebo i extrémních podmínkách a několik hodin za vysoké tepové frekvence. Tomu musí odpovídat vytrvalostní trénink i trénink odolnosti. A tu odolnost získáte jen pohybem v horách a za dlouhý čas. Můžete sice bez toho ve skialpinismu závodit, ale extrémní sjezdy, to je něco naprosto jiného!

Takže pominu tyto jasné a v podstatě lehké věci a přejdu ke specialitám, které připravují na zvláštnosti extrémně strmých i skalnatých sjezdů.

 

Obratnost

Nemyslím tady kotrmelce, i když i ty pořádně dneska neumí ani mládež, ale například salta. Salta do vody, dopředu, dozadu, na matraci na zahradě i na volné trávě jsou předpokladem orientace při pádech, či jejich předcházení. Chození po rukou, obrácené polohy, atd., které zvyšují schopnost bleskově reagovat na nenadálé situace.

13502627_10206225276343189_2300743123237602622_o

Myslíte, že jsem už neudělal salto v extrémním sjezdu? I přes veškerou opatrnost, která je nutnou podmínkou přežití, se to občas přitrefí. Jedete pomaleji než pomalu, zato v prudkém sklonu, na úzkém prostoru mezi skalami. Stačí v přeskoku drknout patkou o skálu a už letíte po hlavě dolů. A jestliže se bleskově nepřetočíte na hrany, tak za další metr už pád nezastavíte! Hovoříme tu o sklonu padesát stupňů a více.

 

Rovnováha

Denně dělám obyčejné holubičky, tzv. váhy. Stojím na každé noze aspoň 20 sec. Pak se dotknu jednou rukou země a zase zpět. Někdy klidně i s lyžemi na nohou. Ve skialpových botách často. Zvlášť když je mám nové, a potřebuji si s nimi hrát. ☺

skitrenink-002

Další jógové cviky jako Orel anebo Labuť, apod. cvičím občas také. Ona rovnováha je dalším klíčovým faktorem stability v extrémech. Jednou jsem při malém skoku přes skály ve velkém sklonu ťuknul špičkou o skálu, kterou jsem nad sněhem neviděl. Lyže okamžitě – naštěstí – vypla, vyletěla do vzduchu a udělala za mnou salto. Dopadl jsem na jednu lyži do protisvahu už v mírnějším sklonu kolem 40° a zabrzdil na jedné. Lyže se zapíchla akorát za mnou. Karel mě zrovna vyfotil, ale na snímku vůbec není vidět, že „přistávám“ na jedné, a že vůbec jsem prodělal nějaký karambol. Jindy jsem v rychlejší jízdě zapíchl lyži do muldy, udělal salto ve 47° a dopadl na jednu lyži, po které jsem ten sklon  dále normálně slyžoval. To je ale možné, pokud jízdu na jedné lyži předtím tisíckrát opakujete a udržovat rovnováhu na jedné je pro vás díky tréninku přirozené.

 

Síla

Sílu potřebuji především v kolenou a stehnech. Na kolena je tento sport hodně náročný a to zejména při stoupání vzhůru. V prvních letech jsem si vždy něco v koleni anebo kolem něho natáhl, když přišly zkraje zimy první 500 metrové stěny. Vy zaberete v koleni a v tom se horní tvrdá vrstva sněhu proboří a nápor na koleno se najednou znásobí.

13411622_10206175708144015_7592960960824496467_o

Jednou jsem slyšel „teorii velkých čísel“. To, co uděláte denně v malém se za rok vynásobí 365x a to už je potom znát. Tak jsem si řekl, že 15 dřepů denně! To je pro děti anebo dědečky, 15 dřepů. Jenomže je to číslo, přes které vás pustí EGO svou leností vždy, a přitom když uděláte 15, tak už vás to baví a zastavíte se třeba u 60ti – a to už vynásobené 365ti přináší opravdu velké číslo. Dělal jsem pár měsíců v průměru 30 denně a moje kolena se úplně vyléčila a zpevnila tak, že další sezónu jsem žádný takový problém neměl!

Další silový cvik, který dělám – a to v těch nejtěžších skialpových botech, kterých ještě doma pár mám – je přednos na hrazdě. Každý normální člověk (tj. každý normální blázen) by měl mít doma hrazdu a žebřiny. Taky s nimi dělám shyby, ale jen tak tři, čtyři. Žebřiny jsou výborné na protažení zad, strečink a roztahování.

skitrenink-003

 

Ohebnost

Pružnost je nezbytná v každém sportu, a přece se hodně zanedbává. Naštěstí jsem ze staré školy, a než jsme se mohli pověsit na hrazdu anebo rozběhnout v atletice, tak jsme se dost dlouho protahovali. To mi zůstalo dodnes. I v lezení mi velká ohebnost a pružnost nesmírně ulehčovala těžké přelezy a vymýšlení různých NO-HANDŮ. No a právě protahování a pružnost se dobře cvičí na žebřinách. S tím souvisí také jóga, kterou cvičím jako samozřejmost denně už od dětství, takže to ani často nepovažuji za důležité zmiňovat. Neboť mé podvědomí si myslí, že všichni přece cvičí jógu.☺ S tím souvisí i soustřeďovací cvičení.

 

Soustředění

Soustředění je nejdůležitější vlastností při extrémním sjezdu. I při průzkumu podmínek dopředu výstupem zdola linií sjezdu, což dělám vždy, tě může něco zaskočit a najednou se ocitáš v dost prekérní situaci.

O SMRT jde tady skoro vždycky, nebudeme si na nic hrát. Díky tomu je taky skialpinismus tak fascinující a naplňující. Protože smrt je přítomna aspoň vzdáleně, což v naší psychice otevírá schovanou bránu, tajemnou Schangri-lu. No a když si najednou v takové situaci, že už to není sranda, najednou třeba ve stínu za skálou, kde jedeš těsně nad hranou propasti sníh zmrzl, tak právě pevné soustředění tě vytáhne z hrozící paniky, či nežádoucích emocí. Může to taky být, že zdánlivě stabilní sněhové podmínky se v půlce žlabu najednou ukážou lavinózní. Právě schopnost ustát emoce a pokračovat s klidnou a chladnou hlavou zvyšují, ba dokonce zajišťují bezpečnost.

1604434_10201261540412893_425596864_n

KLID A SOUSTŘEDĚNÍ znamenají bezpečnost. Ve skutečnosti se nahoře před sjezdem vždycky bojíme. Shora sjezd vypadá vždycky nejděsivěji. A jedině kvalitní schopnost soustředění tě uvede do klidu. Teprve potom můžeš jet.

V prvních dvou sezónách jsem často padal dole na rovině, kdy jsem povolil soustředění a popustil konečně uzdu emocím. Šup a už jsem se válel. Jednou jsem dost drsně letěl večer na zmrzlé sjezdovce, když jsem se uvolnil po těžkých sjezdech v terénu, nedával pozor, díval se dozadu, měl zamlžené brýle, jedna přehlédnutá mulda a už jsem nekontrolovaně letěl. Tehdy jsem byl moc rád, že mi nic neprasklo. Pohmožděniny jsem ale cítil celý rok!

Soustředění, schopnost pohybovat se v PŘÍTOMNOSTI! To musíš, hochu, cvičit denně, chceš-li se pohybovat v extrémech. Alex Honnold, který lozí ta neuvěřitelná a těžká sóla v mnoha set metrových kolmých stěnách zvládá právě toto. Proto je to pro něho bezpečné. V přítomnosti a klidu tě vede hluboké vědomí, které ví. V emocích jsme ztraceni, ovládáni a odpojeni od našeho vnitřního zdroje.

 

Lyžování

Samozřejmě, jako ve všem, SKIALPINISMUS je nejlepší trénink na skialpinismus. Jezdi v těžkých podmínkách, ne v nebezpečných, ale těžkých. V dírách, v lese, na zmrzlém i zcela ledovém podkladu, protože i když nechceš, tak tohle všechno ve volném terénu potkáš. A je lépe být připravený.

I když si stokrát řekneš, že na zmrzlém sundáš lyže anebo to otočíš, tak budeš sjíždět třeba večer od chaty, hang rozbombardovaný a zmrzlý na kost, ale přitom lehký sjezd a ty si řekneš, „ten kousek sjedu.“ A už si v tom. Najednou ti to začne i v mírném sklonu ujíždět, a pokud zpanikaříš…, tak je jedno, že se nejedná o žádný extrém. Párkrát jsem se právě nejvíc vybál v lehkém terénu, úplně lehkém, který byl ale totálně zmrzlý. Najednou je třicet stupňů totální extrém. A protože to je jen 30°, tak lyže nesundáš a uprostřed je už pozdě. Na to je třeba být připravený, protože i na ledě se dá jezdit.

Ve volném terénu nikdy není hladký led, vždy je hrbolatý. Dá se do určitého sklonu, ale potřebuješ být na to připravený. Davo Karničar jezdí extrém často na zmrzlém, protože je to tak strmé, že se tam jiný sníh ani neudrží. On to má natrénované a pomalu to hrne bokem. Je to sice kontroverzní styl, sune se, mnozí mu to zazlívají, ale umí na zmrzlém. Kdysi jsme jezdili rychle a velmi těžké terény totálně zmrzlé na sjezdovkách, to byla dobrá škola!

12970754_1559366291023453_1749262983862105998_o

Jednou jsem jel sjezd na zledovatělém Chopku. Vůbec nevím, proč tehdy závod vůbec pustili. Byli jsme dorostenci. První den byl trénink sjezdu a byla obleva. Druhý den to zmrzlo. Někteří to vzdali. Jeli jsme z Lukové až na Zahrádky. Naměřili nám rychlost přes 130 km/h. Dole byl navíc skok. Jel jsem na lyžích 215 cm se svými 160 cm výšky. Dodnes si pamatuji na ten pohled na vibrující špičky lyží a myšlenku, jestli nemám radši začít nějak brzdit, ale v té rychlosti jsem se bál vůbec pohnout a jen jsem si držel stopu, Slalomy se tak jezdili běžně. Takové zážitky tě jinak připraví, i když je to na sjezdovce. Máš pak mnohem vytříbenější cit pro vedení lyží. To jsou tisíce a tisíce vydřených hodin v těžkém terénu. To se v přírodě takhle téměř nedá najezdit.

 

Takže není to úplně jednoduché, dělat skialpinismus, natož jezdit extrémy, ale když máš tu touhu a vášeň, co ti zbývá.☺ Jen trénovat pokoru a trénovat a jezdit. Běžně ale skialpinismus není tak obtížný, jak popisuji, no…

Hned mě napadá, jak jsem s přáteli volil lehkou trasu pro ně a nakonec jsme se plazili ve vichřici a sjížděli po závětrné zmrzlé straně a při další „lehké“ výpravě bloudili při sjezdu v totální mlze a svět se s námi houpal. A proto to děláme. Pro ty nezapomenutelné pocity a zážitky. Pro to neustálé poznávání, odkrývání a překonávání sama sebe.

A vlastně ani nevíme, proč to děláme a co nás žene vpřed…!

 

Rosťa Tomanec
facebook.com/rostislav.tomanec

Zaregistrujte se získávejte další tipy a zajímavosti z vertikálního světa  [mc4wp_form id=“1225″]