Tohle jsou ta pravá lezecká předsevzetí

Říká se, že předsevzetí mají být dosažitelná. Takže 9c+ nechte pro příští rok ještě jiným hrdinům. Správné předsevzetí by taky mělo být konkrétní. Což „letos budu lézt víc“ příliš nenaplňuje. A prý si máme předsevzetí napsat a rozhlásit do světa. Abychom se z nich nevykroutili. Tak jsme to udělali za vás. 

Sepsali a do světa to taky vytroubíme. To se spolehněte. Vy už si jenom vyberte ty svoje a předsevezměte si je.

Amen.

Naučím se půlloďák

Protože to je ten nejzákladnější uzel a dokud ho nebudu umět, nemůžu si říkat lezec. Ani horolezec. A alpinista už vůbec ne. Přestože do Arca jezdím přes Alpy.

S půlloďákem totiž zvládu cokoliv. Dojistím parťáka na druhém konci lana, i když nemám kyblík ani jiné všeudělátko. Dokonce na něm slaním – to až mi to všeudělátko zmizí nešikovností vlastních rukou v hlubině. S půlloďákem si taky vyrobím odsazený štand, zachráním celý svět a občas se mi bude hodit i na zahrádce.

Před lezením se rozcvičím

Dobře totiž vím, že strečink a protažení se před výkonem nejsou jen hloupé rady frajerů co bouchají 8céčka. A v těch knížkách to taky nepíšou, jen aby vyplnili stránky. Budiž mi potvrzením tohoto faktu minulý týden natažené lýtko a prasklá šlachu v prostředníku – už potřetí.

Utáhnu si osmičku

Vždycky. Než začnu lézt. Protože jakmile do ní sednu x metrů nad zemí, utáhne se mi sama. A až ji budu rozvazovat, nechci v ní nechat dva přední zuby

Naučím se ji hezky uložit, aby se prameny nikde nekřížily. Urovnám ji a pak utáhnu každý pramen proti každému – prostisměrně ve čtyřech krocích. Zabere to 5 vteřin. Což je prokazatelně lepší, než 5 minut rozvazování.

Přečtu si Pita Schuberta

Poněvadž mám ještě pořád pocit, že se mi nemůže nic stát. Což mě přejde, hned jak se prokoušu prvním dílem. A možná, že pak raději skončím s lezením.

A pokud ne, bude ze mě lepší člověk. Realista, který ví, co od svého vybavení čekat. Budu vědět, že počet pádů na etiketě lana pro mě vlastně není nijak důležitá veličina a že šlapat po laně v mačkách můžu vesele dál.

Nezarybařím s lanem v borháku

Fuj! Vím, že to je hnus a ať mi vítr maglajz rozfouká, pokud to ještě někdy udělám. Od teď už vždycky procvaknu borhákem karabinu – nebo raději dvě – a těmi teprve protáhnu lano na top-rope.

Protože probroušený borhák se mění hůř, než jedna karabina. Navíc ten borhák není můj.

Naučím se používat nohy

Protože nejsem Cliffhanger a nemám pracky jak dva kopačáky. A i kdybych takové měl, na těch pidi chytech bych se stejně neudržel. 

Marná sláva, nohy jsou silnější jak ruce. Větší sval unese větší váhu. Tím pádem je lepší při lezení dřepovat, než shybovat. Na 9c+ mě to možná ještě neposune, ale o pár písmenek – a možná i čísílek – výš to klapne určitě.

Budu si chránit šišku

… přilbou. Protože hlavu mám jenom jednu a z novinových článků vím, že se pak těžko spravuje. Skála zvětrává a pořád se mění. A nikdy nevím, kdy mi co zůstane v ruce – i na stokrát lezené cestě. Nebo jaký „projektil“ proti mě neúmyslně vystřelí parťák prvolezec.

Takže na skále i pod skálou, schovám hlavu pod přilbu. Ať můžu lézt ještě hóóódně dlouho.

Bez prusíku neslaním

Jo, jo, to říkají všichni. A když je pak člověk vidí na skalách… No? Kde ho mají? Ale pravda, je to můj život. A když už to pan doktor Karl Prusik jednou do lezení zavedl, tak mu nebudu dělat ostudu. Těch 10 vteřin navíc nahoře na skále mě nezabije. Narozdíl od padajícího kamene, co mi vyrazí lano z ruky.

Z nedolezené cesty se nezhroutím

Vždyť jde o ho… Mám dvě nohy a dvě ruce. Můžu koukat kolem sebe. Dýchat čerstvý vzduch. Trávit den s přáteli. Mám se vztekat kvůli tomu, že neudržím nějakou pidi lištu pod borhákem?

Jenom to, že můžu být venku a lézt je super. No né?

Tak Pour Féliciter, vy všichni!

Díky cookies můžeme sledovat návštěvnost webu a připravovat obsah, který vás baví. Tady nebo třeba na sociálních sítích. Používáním webu souhlasíte se zpracováním cookies.