Srdečná vzpomínka na Horeho

Asi ještě dlouho budu v těch horách hledat rozkývanou mohutnou postavu, jak se Hore pomalu blíží na lyžích…

 

 

Měli jsme ho rádi a byl jsem šťastný, že už máme takový široký tým 4 lidí, kde můžeme spokojeni u piva rozebírat ty naše záležitosti kolem velmi strmých sjezdů. Člověk s tím sice počítá, protože riziko smrti je vždy blízko. Nejen u těchto velmi exponovaných túr, ale vůbec ve skialpinismu.

Když to pak přijde, tak je to stejně těžko popsatelný a zvládatelný šok.

 

Radovan Horecký byl známý tím, že měl velký talent na sport a do každého sportu šel po hlavě a měl dost posunutou hranici vnímání rizika. U extrémního lyžování je tohle poměrně zásadní faktor. Přesto mohu zodpovědně prohlásit, že v žádném těžkém sjezdu, z těch tří „černých“, které jsme spolu v Tatrách jeli, se nikdy nechoval zbrkle nebo vyhroceně.

Byl jsem velmi pozitivně překvapený hned u prvního sjezdu, který řadím mezi lehké „černé“ linky ve Vysokých Tatrách – sever Štrbského, linka „C“ – s jakým mistrovstvím, jistotou i pokorou si v tomto sjezdu počínal. Totéž ukázal v podstatně těžším sjezdu, v kolosální Bednarzově lávce. Opatrně, na jistotu a pomalu přes nebezpečně exponovaná místa a technicky vyspěle. Nikam se nehrnul, dbal na pokyny, choval se tak zodpovědně, jak taková linka vyžaduje. Proto moje počáteční obavy začaly vyprchávat.

Totéž ve třetím, ještě těžším sjezdu Narovnání Grónského lávky, kde mě hodně potěšilo, že skáče oblouky zkušeně. Jen tehdy, kdy cítí jistotu, že skočí a sešlapává hned, jak si je nejistý. Přesto i tam skočil dost těžkých oblouků v klíčových místech. Tato linka však už ukázala jeho limity a dohodli jsme se, že bude nabírat nadále zkušenosti v lehčích sjezdech.

 

Červený žlab patřil mezi takové. Je to sice stále vážný a ceněný sjezd, zároveň však na dnešní dobu už trošku lehčí „černá“ linka, s citelně menší expozicí, než předchozí dva sjezdy. Takže se do něj pouští stále více zkušených a odvážných skialpinistů i dvě skialpinistky.

Takže jsme neočekávali žádné potíže. Já jsem ten den odpočíval. Už dopředu jsem avizoval, že se z neznámého důvodu necítím dobře a buď nepojedu na ten den anebo se půjdu jen projít.

Hore vyrazil sám. Další dva kamarádi šli klasicky do Satanova žlabu. Mimořádně jsem si ráno ještě pospal v chatě na Popradském, což jsem snad ještě nikdy neudělal! A vyrazil později, jen se projít. Nakonec mě zlákal žlab Malé Kópky, abych se na Horeho podíval a sjel si horní příjemné žlábky.

Ještě když byl v sedle, tak jsem mu volal s otázkou, jak to tam vypadá a jak se cítí, protože šel dost pozdě, bylo půl jedné. Odpověděl, že „tý, dobré to je a hned pojedu.“ Slůvko „hned“ jsem si vyložil, že vršek už bude dost měkký. Tzn., že klíčové zúžení by mohlo být naopak akorát odměklé. 

Opět jsem viděl z dálky, že nedivočí, jede pomalu, na jistotu a s respektem. Před prvním zúžením, které v letošních výborných podmínkách mělo tak 3 až 4 metry ve sklonu nad 50°, zastavil. Tady jsem ještě neočekával žádné potíže, tak jsem se minutu, dvě nedíval. Když jsem se otočil, už tam nebyl a snad po další minutě vyletěl z poloviny žlabu, kterou mi zakrývala skála v zatočeném „Červeném“.

Byla to velká rychlost a zprvu jsem myslel, že jsou to lyže nebo kus skály.

Ten okamžitý pocit byl, že je konec. A zamrazilo mě.

Pak se tomu hlava začala bránit a hledala, že se někde vynoří sám Hore. Dokonce když se tam už pohybovali záchranáři v oranžovém a k ničemu se neskláněli, tak jsem se zaradoval, že Hore v oranžové bundě sedí mezi nimi. Znal jsem je a když jsem byl blíž, tak mi jeden z nich ukázal definitivní symbol, kdy jsem se naplno rozeřval.

 

Brečím, když to píšu. Karel Svoboda mi volal brzy po události. Byl velmi zasažený a nemohl uvěřit, že tento náš nový a velmi příjemný společník v horách je „v nebeským báru“. 

Vzpomínám, když jsem ho konečně (po dvou sezónách odmítání jeho prosby) vzal do prvního vážného sjezdu – sever Štrbského. Jak mu zářily oči, jak šťastný a vděčný byl ze zážitku toho prostoru kolem nás a pod námi, z těch monumentálních skalních kulis, a potom konečně i „oblouků nad propastí“. Hore v těch „extrémních sjezdech“ našel svůj svět a nalezl tam i svůj život. Protože jak píše skvěle a trefně Kurt Diemberger v knize Nekonečný uzel o „odchodech“ na K2 v roce 1986: „Oni tam neztratili své životy, naopak, oni je tam nalezli.“

My všichni horolezci, nejen skialpinisté, jsme také ve svém podnikání v horách přesně takovém, jaké nás baví dělat, svůj život nalezli a nalezl ho i Hore. 

Nelze vyjádřit slovy, co cítíme. Bylo tak příjemné s ním sedět na chatě a sdílet naše jedinečné zážitky. Vystupoval vždy pokorně, smířlivě a srdečně. Měl velkou touhu jezdit ty nejtěžší sjezdy, ale nikdy se nechoval egoisticky, či ambiciózně. Byl pohodový a působil vyrovnaně. Jožo Capcara, špičkový slovenský skialpinista, který byl na pár akcích s námi, mi napsal v emailu: „Je mi veľmi ľúto, čo sa stalo. Hore bol fajn chalan. Mal rád výzvy a nepohrdol kávou ani whisky. A u mňa sa to počítá. Bohužiaľ.“ Jožo měl dorazit v pátek. Zase bychom byli tři… a jindy čtyři.

Volali nebo psali mi i mnozí další přátelé ze Slovenska, kteří ho jen potkali a krátce se s ním seznámili. Tak výraznou vzpomínku v nich zanechal.

Velmi myslíme i na jeho ženu, která jej na lyžích často doprovázela i do strmých žlabů, a která nyní nese nejtěžší břemeno. A na jeho rodiče, aby věřili ve světlo na konci tunelu, a tak dokázali přijmout a zvládnout tuto velmi obtížnou a bolestivou situaci. Protože všechno na zemi i na nebi má smysl a význam, ačkoli to nechápeme.

 

Vzpomeňme si na něho právě teď všichni, kdo čteme tyto řádky a vyšleme mu ty nejlepší, nejlaskavější myšlenky. Tím jeho památku uctíme nejlépe.

V našich srdcích, Hore, budeš žít dál a jezdit s námi a ty to víš!

Věříme, že jsi s námi, ačkoli jsi už tam.  

 

Rosťa Tomanec