Od loňské sezóny jsem si hodně sliboval, měla být jiná. Přestože běhám a lezu na lehko i v místech kam bych před pár lety nevkročil bez pořádných pohorek, přestalo mi to stačit. Chystal jsem jít do vyšších hor, s pohorkami, mačkami a cepíny. Takže když jsem se na začátku března vrátil z orienťáckého soustředění ve Slovinsku, tak nám zavřeli republiku. Místo hor jsem chodil akorát tak na umělou stěnu, po čase se zavřely i ty. Místo běhání v horách jsem tak plánoval běhat na lyžích a oprášil a poladil domácí boulderovku. Ani jedno se pořádně nestalo – zima stála za pytel, velice rychle oteplilo. Pro boulderovku tak nebyl důvod! Při takovém oteplení se dalo jít na skály.

Poprvé na konci března a pak už to šlo ráz na ráz. Každý víkend na Rabštejně, občas Dobřečov, Helfštýnské plotny, Gabrielka… Lezení mě vždy bavilo, ale nikdy jsem se k tomu nedostal tolik, jak letos. Intenzivního běžeckého tréninku je možné mít jen omezené množství, s lezením se to výborně doplňovalo. Téměř každou sobotu jsem úplně vylezený padl do spacáku na Rabštejně. Cestou domů jsme se někdy rozhodli zachránit místní pivovar. Chtěli jsme ho zachránit více, ale únava z lezení byla velká. Velká večerní únava ale znamenala dlouhý spánek, odpočinuté tělo a pondělní intervaly měly nebývalé grády. Někdy i natolik, že jsem je šel dvakrát… Vzal jsem tuhle situaci zkrátka jako impuls, jako příležitost. Lezl jsem a trénoval, jak to šlo, aby až se zase situace uklidní a bude možné cestovat, abych byl připraven. Asi nejlépe to ilustruje výrok: „Věděli jsme, že chceš lízt. Netušili jsme ale, že k tomu lezení přistoupíš stejně jako k tomu běhání.“ Nejprve otevřeli umělé stěny, záhy na to i hranice – v obou případech jsme toho využili jako první a byli tam prakticky sami. Prostě jsme chtěli být připraveni.

Srpnová výprava do Tater však naštěstí vyšla podle plánu. Na jaře jsme se dohodli na termínu a od té doby se měnilo vše. Povolení vycestovat, počet účastníků, ale i moje zaměření k lezení a termíny dalších výprav. Ve středu večer jsme však stáli na Hrebienoku a vyrazili vstříc „velehorám rozumnej velkosti„. Když jsem byl na gymplu, tak mě několikrát zprudili TANAPáci nad všechny meze a Tatry jsem od té doby vynechával. Nebyl důvod nechat se sebou vyjebávat. Teď už jednak vím co s tím a taky za to ty Tatry prostě stojí. Moc jsem z výletů z dětství nepamatoval, tak to byla taková obnovená premiéra. V poslední době jsem dost času strávil v Alpách – tak první co mě zaujalo, jak jsou ty Tatry titěrné. Každý žbrdek tu má svoje jméno, každá hromada kamení je nějaká Veža. Tak tady těch pár dolin jsou ty slavné Tatry. No dobře!

Krom ubytka na Zbojandě a 4 dní super počasí jsme měli i luxus v podobě rad hlavního metodika ČHS, Jirky Vogela. Můj cíl byl jasný – naučit a dozvědět se co nejvíc. Žabí koně a podobný drbky jsme vynechali a naklusali jsme na nějakou lehkou pětidélku na Streleckou Vežu. Žula je prostě žula – ta bere jak na chyty, tak na jištění. Skončili jsme brzo, jak se v horách sluší a patří a říkal jsem si co s načatým odpolednem. Koukl jsem do mapy a vyrazil přes Priečné sedlo na Širokou vežu.  Akorát jsem vychytal západ slunce. V pátek jsme vyrazili na Javorový štít na jednu z mála zajistěných cest. 5 délek zhruba za 5, žulové plotny, super. Trochu mě překvapilo, že ta cesta končila na žulovém pahýlu „tak nějak uprostřed stěny“, ale dál by to šlo jen těžko. To ale znamenalo, že jsme skončili ještě dříve. Nikomu se už do další cesty nechtělo, tak jsem vyrazil na delší výběh po hřebeni. Vyběhl jsem do Priečného sedla a vydal se po skalnatém hřebeni na JV. Plán byl jednoduchý – jít kam až to půjde, kam mi vystačí čas, abych se rozumně vrátil (tj. nebyl na hřebeni potmě). Lidi na Východní Vysoké dost koukali odkud jsem přilezl… Tohle mě bavilo ze všeho nejvíc  – trochu běhu, trochu lezení, hledání cesty vzhůry, těžší kroky, výšvihy, rozpory, došlo i na pár plazivek. Na Slavkáč to nevyšlo, ale Bradavice taky dobrá. A ta plotna! Se setměním jsem byl zpátky na chatě.

V sobotu jsme naklusali na Ostrý Štít Vežu do Motykovy cesty, sestup přes Širokou vežu, kde už jsem to znal – delší nástup i delší sestup znamenalo, že dnes to bude bez běhání. Naši cestou poprvé Motykova cesta, hned vedle vedla cesta Lopata, připadal jsem si jak v domácích potřebách. V neděli se dle předpovědi zkazilo počasí a vyrazili jsme akorát domů.  Když jsme měli plán jet „do Tater na 4 dny“, počítal jsem, že budeme mít podmínky tak půlku času. Měli jsme podmínky pořád. 4 dny na Zbojandě, 3 lezecké cesty, 2 výběhy v tatranském terénu, jako tatranský otvírák to beru. Parádní výlet, díky za něj!

Pavel Paloncý