Severní stěnou na Piz Cambrenu

Období října a listopadu je takové to období mezi letní a zimní sezónou. Když jsou dobré podmínky, dá se vyrazit za mixovým lezením. Když ne, tak se čeká. V domácích podmínkách se pak připravujeme na zimu. Srdce by však již chtělo vyrazit do hor. Mačky i cepíny se netrpělivě třepou v regálu. Poslední dny jsem sledoval, jak se leze severka na Matterhornu. Pak zase jak začíná v celých Alpách sněžit. Kam vyrazíme, to necháváme na poslední chvíli. Nakonec jsem se spojili s bratry Dismanovými a zvolili jsme oblast kolem Berniny. Stačilo po dlouhé době zase nabrousit zbraně, vše zabalit do batohu a vyrazit.

Noční přejezd do Švýcarska. Dvě hodiny spánku na parkovišti u lanovky Bernina Diavolezza. Teplota kolem příjemných -10 °C. První den jsme se rozhodli na průzkum okolí. Ráno jsme tedy vyrazili lanovkou na horní stanici, odkud jsme zamířili na ledovec. Cíl Piz Palü. Mrazivou noc vystřídalo nebe zalité slunečními paprsky a takřka bezvětří. I tak mráz štípe, sníh se třpytí a naše pohledy směřují na ledovec pod majestátními alpskými vrcholy. Nad ním nádherná kulisa všech těch velikánů. Zleva Piz Cambrena, Piz Palü, Belavista a Piz Bernina.

Na ledovci však nevidíme žádné stopy. V mapách nalezneme cestu, takže zkoušíme štěstí po zasněženém strmém svahu mezi skalkami. Občas se skála zakousne do skluznice, někdy je led a také narážíme na krásný prašan. Čím jsme níž, tím je ho více. Je třeba si uvědomit, že jsme na severu. Sjíždíme tak do nekonečného mrazivého stínu, kde nás však hřeje pocit pohledu na tu krásu kolem. Ledovec děravý jak ementál. Trhliny jdou vidět, což může být výhoda, ale i nevýhoda v případě sněhových mostů. Navázat se na lano, nasadit pásy a vyrazit vstříc pro nás neznámému prostředí. Žádné stopy, jen ty naše, které mizí za námi. Podle mapy se snažíme sledovat cestu, ale i tak ji přizpůsobujeme aktuálním podmínkám. Mezi námi 12 metrů, které dávají pocit bezpečí. Překračujeme a obcházíme jednu trhlinu za druhou. Pozvolna stoupající terén, kdy strmější pasáž je až na úrovni Piz Cambreny. Stojíme a hledáme cestu. Nad námi se nachází barikáda seraků a všude kolem nás velké trhliny. Neznalost terénu nás zastavuje a raději se otáčíme. Kvůli únavě z přejezdu a prošlapáváním cesty jsme pomalejší oproti našemu očekávání. Jsme rádi, že jsme se dostali až pod Cambrénu a zítra se bude líp šlapat. Teď už jen sundat pásy a pustit se po ledovci dolů. Prašan, prašan a zase prašan. Tohle chceš! Avšak nesmíme zapomínat na všude přítomné trhliny. Svištíme tedy podél výstupové cesty. Každý svoji linku. Tohle je jako extáze! Nikde nikdo, jen my dva a nádherný sjezd. Vychutnali jsme si ho až do posledního metru. Dlouhá pláň, kličkování mezi trhlinami a přejezdy sněhových mostů. Úžasný koktej! Teď už jen vyšlápnout zpět na konečnou stanici lanovky a za západu slunce se spouštíme po sjezdovkách do údolí. Večeře na parkovišti a na noc se přesouváme k Lago Bianco. V 7 ráno sraz s klukama u lanovky.

Ráno je první lanovka plná a vyrážíme až druhou nahoru. Dvě dvojice. Petr s Markem a já s Bohoušem. Stopy z předešlého dne zůstaly, jen sníh je více zmrzlý. I tak si užíváme sjezd z horního konce lanovky na ledovec Vadret Pers. Poté už jen po stopách po ledovci pod severní stěnu Piz Cambreny (3 606 m). Na rozdíl od včerejšího dne cesta utíká. Nejsme tady ale sami. Za námi přijíždějí a šlapou směrem vzhůru další dvě skupiny skialpinistů. Jejich cílem je ale Piz Palü. Dáváme jim alespoň nějaké informace ohledně místa mezi seraky. Zatímco my odbočujeme z cestičky vlevo pod ústí kuloáru, oni pokračují dále po našich stopách. Popřejeme si úspěšný den a jdeme na věc. Po vydupání plošiny se přezouváme, hážeme na sebe sedák, helmu, materiál, lana a pomalu začínáme šlapat sníh. Cíl je Gabarrouv kuloár.

Šlapu první, bořím se po kolena do sněhu. „Tohle bude dřina,“ říkám si. Ale jsem plný nadšení a radosti z toho, že po dlouhé době můžeme lézt. Zespod to vypadá, že to s tím sněhem půjde. Sice bych v kuloáru raději upřednostnil firn, protože se dá lézt mnohem rychleji a je jistota, že nic nezhučí dolů, ale tady je zase jistota, že nohy budou držet jak v betonu. Snažím se kličkovat a hledat místa, kde je sníh tvrdší, abychom mohli lézt rychleji. S přibývající výškou mě překvapuje, že je kuloár delší, než jsem si myslel. Celkem tři délky. Na skále jsou viditelné i štandy. Dobrá zpráva, protože se dají využít při sestupu. Podmínky stabilní, jen lehký vánek. Všichni lezeme souběžně a na poslední úsek se ve šlapání stopy střídáme s kluky. Kuloár se mezitím zúžil a je zakončen kolmým ledem, který vypadá fantasticky. Tady děláme provizorní štand a začínáme lézt. První jdou do toho kluci. Po nimi lezu já s Bohoušem. Sněhu je hodně, a tak ho neustálý proud osvěžující sprchy sněhu a kousků ledu nemáme nouzi. Tohle mám upřímně rád. Tu surovost hor při lezení. Lezu první, mačky a hroty cepínů se zakousnou do ledu. Vše krásně drží. Jeden šroub a pak se už přehoupnu přes hranu do ukloněné pasáže. Tudy už doběhnu za klukama a doberu Bohouše. Vypadá to, že by to mohlo jít rychle až do momentu, kdy začnou kluci lézt další délku.

Logicky koutem nahoru. Co si pamatuji z fotek a videí, tak by to tak mělo být. Žádná divočina. Jediný problém je, že místo zmrzlého sněhu, po kterém se to standartně leze, je jen glazura na hladké skále a převislé polštáře prachového sněhu. Po pár metrech boje vytahujeme telefony a přemýšlíme, jestli to nejde jinudy. Sice tady vidíme stopy od maček, ale tudy to v těchto podmínkách nejde. Varianta, ke které jsme dospěli, je traverz sněhové ukloněné rampy vlevo a poté nahoru. Vypadá to, že by to mělo být ukloněné, za roh však nevidíme. Kluci lezou první. Je z toho dlouhá hodina a půl na štandu. Lano se posunuje po centimetrech. Dolů neustále lítají hromady sněhu. Nevíme, co se tam děje. Nezbývá než čekat. Konečně slyšíme: „Štand, zruš!“ Celkem promrzlí se už těšíme, že se zase trochu zahřejeme. Leze Petr a pár metrů za ním začínám tahat délku. Po čistém ledu to šlo rychleji. Pod nepříjemným lehce převislým koutem dva šrouby. Po miniaturních lištách akorát tak na zub hrotu mačky a glazuře strmě vzhůru. Jen pár technických kroků, ale slušných na morál. Poté už jen dolez ke štandu strmým sněhem. Štand ale nikde. Místo toho máme provizorní o jednom trojkovém friendu a dvou vklíněncích. Doberu Bohouše, abychom mohli pokračovat dál. Začínají se ale rojit otázky, kde vlastně teď jsme, když do té doby štandy byly. Nezbývá ale stejně nic jiného než pokračovat vzhůru kolmým úzkým komínem.

První jdou na řadu kluci a tak začíná i dlouhé čekání. Ačkoliv to ze začátku vypadalo celkem dobře, situace se mění a skála se láme. Vše je negativně ukloněné a nejdou pořádně nikam založit cepíny ani jištění. Jen tenká smyce to jistí přes skalní výčnělek. Další je až na konci komínu. Vpravo to nejde, přímo nahoru taky ne a Petr zkouší štěstí za rohem. Jsme pod neustálou palbou sněhu, ledu a kamení. Není se kam pořádně schovat. Tohle je nekonečné a všichni jsme nervózní. V momentě, kdy padá další kámen nervozita stoupá. Nevidíme nic, lano se nehýbe, pouze nás neustále zasypává studená sprcha. Ale i tady jsme se dočkali toho touženého výkřiku: „Štand!“. Mezitím to Bohouš pěkně schytal do ramene, když se o něj doslova rozpůlil kámen. Konečně začínám lézt. S velkými obavami, aby mi něco nepřistálo na hlavě. Čas ale kvapí. Každý krok dělám s rozvahou. Bohouš se kryje pod skalním blokem. Po slušné vyvažovačce je závěr komínu silový na rozpor. Nic moc ruce i nohy. Je třeba pořádně zapumpovat a zvednout se. Teď jasně vidím, proč to nejde přímo ani doprava. Ale ani kout vedoucí vlevo nevypadá vábně. Cvaknu jištění a pokračuji dál. Cepíny nedrží ve svislých spárách. Nalézám díru, kde kámen, o který se opírá hrot, moc nedrží. Přemýšlím, jestli to nepůjde jinak a nakonec dělám další krok. Skála je pod nohami křehká a lezu velice opatrně. Nerad bych něco neshodil na svého parťáka. Všechno se láme a je volné. Jsou to taková převislá břicha. Najednou se uvolní kámen velikosti dlažební kostky. Křičím na Bohouše a pak už jen slyším, jak zakřičí on. Dostal to přímo do hlavy. Žije! V tento moment musím jen nahoru. Tady není cesty zpět. Poslední břicho a měl bych být nahoře. Zespod se ozývá, že na tom není úplně dobře. Musím se ale koncentrovat. Tady by měl pád fatální následky. Cepíny ve svislých spárách nedrží, a když zapáčím, hýbu celým blokem. Nejde to, není kde zabrat. Kluci na mě zavolají, zda chci hodit lano. Neodmítám a cvaknu ho do karabiny. Znovu zapáčím, abych se zvedl a v ten moment vystřelí cepíny ven jak vosy z hnízda. Nebýt na laně, už letím. Bylo to za pět minut dvanáct. Po hladké skále pokryté sněhem dolezu k nim do starého štandu. Tohle bylo o fous a moc jim děkuji. Přelezli jsme to klíčové, mizíme dolů. S Bohoušem to nevypadá dobře. Musíme co nejrychleji dolů, než se setmí. Po cestě ho nabereme. V helmě tři díry, moták hlavy, promrzlý, zle mu však není a je při vědomí. Naštěstí se mu při slanění ulevuje. Za svitu měsíce se všichni bezpečně dostáváme zpět přes ledovec k horní stanici lanovky. Loučíme se s klukama a pokračujeme až na parkoviště k autu po sjezdovkách. I přes pochroumanou psychiku vše dobře dopadlo! Nevím, do čeho jsme v těch dvou délkách nalezli, ale víme, že originál Gabarrouv kuloár to není. V klíčovém bodě jsme s vidinou lepších zítřků špatně odbočili a tím začal tento boj. Naštěstí se šťastným koncem! Hodnocení v těchto podmínkách TD+. Vše dobré a těším se na další lezení.

Lukáš Jasenský