Markétu Hanákovou nemusíme zdlouhavě představovat. Tahle sympatická horolezkyně z Olomouce má energie na rozdávání a rozhodně se s ní člověk nenudí. Její cestovatelská a horolezecká vášeň nezná mezí a kromě dvou pokusů o sedmitisícové vrcholy si každý rok chystá nové dobrodružné výzvy. Tak například teď si usmyslela, že sjede 200 kilometrů po řece uprostřed Amazonie. Člověka by jen těžko napadlo, že je Markéta holka na baterky. Doslova!

Ačkoliv bydlíš v Olomouci, máš k horám velmi blízko. Komu vděčíš za svůj vztah k přírodě a jak moc složitá cesta to byla?

Pocházím z rovinaté Hané, ale do Jeseníků to máme 80 kilometrů a skály v okolí Olomouce taky máme. Takže vlastně jsme se Zdeňkem takoví Horalé z Hané. Do Jeseníků jsem s rodiči jezdila od malinka. Bývali jsme na chatě, kde široko daleko nebyla žádná civilizace. Dalo se na ni dojít jen pěšky s batohem na zádech, nebyla tam elektrika, voda se brala z potoka a kadibudka byla venku.

S úsměvem o sobě říkáš, že jsi holka na baterky. Mohla bys čtenářům přiblížit, proč tomu tak je?

 Protože jsem fakt na baterky. 🙂 V 35 letech jsem dostala k mému údivu kardiostimulátor.

Jak moc Tě tento stav limituje při běžném životě a při vysokohorských výstupech?

S “budíkem” jsme se skamarádili. Naučili jsme se se Zdeňkem plánovat výstupy trochu jinak, než to bylo dřív. Jen nás to stojí více času a mě i sil. To, co ostatní mají jako delší jednodenní túru, my máme většinou na dva dny a já vždycky docházím do cíle poslední daleko za ostatními. Na druhou stranu si ale v horách paradoxně pořádně odpočinu a vyspím. Většinou se na dalekých výpravách brzo stmívá a pozdě rozednívá. Ze západem slunce se rychle ochladí a nechci mrznout venku před stanem. Raději zalezu klidně v 6 hodin do spacáku a vydržím se v něm válet dvanáct hodin, než zase vstaneme a pokračujeme dál.

Ale musím uznat, že mě ta moje pomalost dost štve. Na to, jak tvrdě makám, se dostanu jen na úroveň netrénovaných zdravých jedinců, což je trošku frustrující. Kdybych nemakala, tak jak makám, tak mě s prstem v nose předběhne kdejaká osmdesátiletá babka.

Čím se Tvé komplikace ještě před operací projevovaly a jaké jsi měla po zákroku pocity?

Do okamžiku, kdy jsem v roce 2009 doma několikrát za sebou zkolabovala, jsem neměla tušení, že by mé srdce nebylo úplně v pořádku. Takže to bylo pro všechny překvápko. Bylo mi 35 let a nějak jsem zpočátku nemohla pochopit, že jsem dostala v tak mladém věku kardiostimulátor.


4 OTÁZKY NA PŘÍTELE ZDENDU

Zdeňku, jaké byly Vaše lezecké začátky?

Úsměvné. Markéta měla s lezením už nějaké, ale malé zkušenosti. Začala mě tedy učit nejprve slaňování přes osmu. Upevnili jsme lano ve skalách cca 5 metrů nad zemí, Markéta mi ukázala, jak se lano založí do osmy a začala slaňovat. V tom Markéta zmizela dole v listí a já jen koukal, jestli se jí něco nestalo – asi založila lano do osmy špatně, ale jako správná kočka má i Markéta 7 životů. Vyhrabala se z listí, otřepala se a usmívala se, téměř nic jí nebylo. Místo toho, aby mě tento okamžik vyděsil a odlákal od lezení, spíše mě to k lezení přitáhlo.

Nebál ses s „baterkou“ jezdit na expedice po celém světě?

Trošku jsem se bál. Lékaři sice tvrdí, že kardiostimulátoru výšky nevadí, ale člověk nikdy neví. Ve vysokých nadmořských výškách rychlá pomoc neexistuje. Většinou se tam s ní pohybuji sám, takže pomoc by byla opravdu hodně složitá, jestli by byla vůbec možná. Už jsme si na ten pocit asi zvyknuli, takže ho tolik nevnímáme, jako na začátku. Pohyb v horách je náš život.

Jak moc je Markéta tvrdohlavá? Stává se, že ji musíš usměrňovat?

Markéta je docela dost tvrdohlavá, také se narodila ve znamení býka. S její tvrdohlavostí se ale dá pracovat a dokonce i těžit. Většinou jsou její návrhy téměř nereálné, ale úžasné. Já její návrhy zkoriguji – někdy to jde snáz, někdy tíž a potom z nich vznikají reálné a krásné akce.

Jak vypadáš Vaše ideální dovolená?

Na tuto otázku je jednoduchá odpověď. Ideální dovolená se jednoznačně odehrává někde v přírodě, nejlépe na horách, nebo na skalách. Tam je naše sportoviště, náš ráj.


Za normálních okolností jsi měla minulý rok sjíždět doposud řeku v Amazonii. Jak Tě něco podobného napadlo a můžeš nám svůj plán v krátkosti představit?

To není můj nápad. Mám pár kamarádů, kteří mají ztřeštěné inspirativní nápady a tohle je zrovna ten případ. Měli a vlastně pořád ještě máme v plánu sjet uprostřed neprostupné a neobydlené džungle na kanoi zhruba 200 kilometrů dlouhý úsek řeky. Je to asi zatím naše nejbláznivější a nejdobrodružnější akce. Žádná cesta tam nevede. Jedinou možností je použití malého letadla. V okamžiku, kdy nás uprostřed džungle vysadí a my usedneme do lodě, není cesty zpět. Musíme zvládnout ujet oněch 200 kilometrů do nejbližší „civilizace“. Tam pro nás opět může přiletět malé letadlo. Po celou dobu budeme odkázáni jenom sami na sebe. Společnost nám budou dělat nejen opice a kajmani, ale i kolem řeky žijící jaguáři. V rámci hmotnostní úspory budeme zčásti nuceni stravovat se z místních zdrojů, což v praxi znamená, co si ulovíme, to bude k večeři. Pevně tak doufáme, že si pochutnáme na polévce z piranních hlav, či na pečených piranních na ohni.

Pracuješ v olomoucké nemocnici jako radiologický asistent. Jak moc se Tě aktuální šílenství kolem koronaviru dotklo?

Nejsem na covidovém oddělení, takže tu nejnáročnější práci nedělám. Ale i tak se dostanu do kontaktu s pozitivními nebo suspektními pacienty, takže celkově práce náročná je. Hodně těžké to bylo v období podzimní vlny, kdy ještě zdravotnický personál nebyl naočkovaný. Nikdy se nevědělo, kdo vůbec do práce dorazí. Zaskakovali jsme všude možně, bylo nás málo a pacientů strašně moc.

Na druhou stranu jsme zdravotníci, tuhle práci jsme si vybrali, tak prostě musíme počítat s tím, že naše práce nebude jednoduchá. Ale vadí mi postoj některých lidí, kteří mluví o chřipečce a situaci zlehčují. Všichni tito lid, by se měli jít zkusit na měsíc pracovat na covidária a jsem si jistá, že by hodně rychle změnili názor. 

V Olomouci se špatně připravuje na vysokohorskou expedici. Navíc teď, kdy jsou i například lezecké stěny a sportoviště obecně zavřené. Kolik času týdně věnuješ tréninku a z čeho se Tvá příprava skládá?

Ojojoj. Jak nad sebou nemám bič, tak jsem lenoch a je to bohužel na mé fyzičce hrozně rychle znát a návrat na lepší fyzickou úroveň bolí. A taky jsem čím dál starší, tak jde všechno jaksi hůř. Lezecká stěna i sportovní centrum, kde jsem několikrát týdně makala na lekcích TRX a tabaty, nám neskutečně chybí. Jasně, jdu si zaběhat, zacvičím si doma, ale nedá se to srovnat s tréninkem pod vedením lektorů.

U lezení je to ještě horší. Zvykli jsme si přes zimu trénovat na stěně a tím nevypadnout na několik měsíců z lezení, což se projevovalo hlavně na skalách. Takže v době před covidem tvořilo moji přípravu běhání, lezení, chození po horách, TRX a tabata.

Jakého svého výstupu si nejvíce vážíš?

Asi bych vybrala náš nejnáročnější a současně nejkrásnější trek v Himalájích tzv. Makalu trek, který vede přes sedla Sherpani col (6 135 m) a West col (6 143 m) a během něhož jsme vystoupili na vrchol Mera Peak (6 476 m). Šli jsme to celé 22 dní. Bláhově jsme si mysleli, že základní tábor pod Makalu bude plný horolezců a nosiči se tam budou nudit. Chtěli jsme si je tam najmout, aby nám pomohli přejít přes šestitisícová sedla. A tam jsme taky narazili.  V základním táboře nebyla kromě dvou Nepálek ani noha a nám nezbývalo, než ta sedla s plnou polní na zádech přelézt. A dodnes si živě vybavuji, že slaňování s batohem, který váží přes 25 kg, není zrovna sranda.

Na Muztagh Ata jsi vylezla jsi do výšky 7200 metrů, čímž jsi s kardiostimulátorem stanovila nový světový rekord. Bohužel jsi však ztratila termosku s pitím a musela jsi výstup předčasně ukončit. Věděla jsi okamžitě, že je to konec? Neexistovala žádná šance, že by se někdo s Tebou o vodu podělil?

V těchto výškách je velmi důležité mít s sebou dostatek vody a hodně pít, aby člověk zabránil vzniku výškové nemoci. Každý jsme nesli litr čaje na celý den a i to je docela málo. Poté, co my vypadla termoska, dali mi trochu cucnout Poláci, co vystupovali za mnou. Ale nemohla jsem po nikom chtít, aby sám ohrožoval svůj výstup tím, že se se mnou o svou vodu podělí a sám tak bude mít k výstupu málo. I když k vrcholu zbývalo cca 300 výškových metrů, jednalo se ještě o spoustu hodin strávených na výstupu a sestupu zpět ke stanu. 

Myslíš si, že výškový rekord ještě posuneš? Neláká Tě expedice na osmitisícovku?

Což o to, osmitísícovka je obrovsky lákavá myšlenka, ale znám své limity. Myslím, že na osmu nemám ani fyzicky, ani finančně. Ke štěstí by mi stačila i sedmička v Himaláji. V plánu je, ale zatím nenastal vhodný čas.

Mohla bys nám popsat nějaký svůj nejbizarnější cestovatelský zážitek?

Nejzvláštnější byla asi naše cesta do Afghánistánu. Celé to začalo už doma tím, že jsem Zdendovi navrhla, co si takhle zajet do Afghánistánu a on mi odpověděl, jestli jsem se nezbláznila, že tam ho nikdy nikdo nedostane.  Naše první minuty v Afgošu byly divoké. Ihned po přechodu hranic gesta, že nám podřežou hrdlo, pak divoká jízda autem s řidičem, který byl evidentně pod vlivem opia, noc v “hostelu” plném pavouků, či všudypřítomné samopaly. Po sestupu z Nošaku jsme se v základním táboře loučili s našimi věcmi, protože domluvení nosiči nedorazili. Probírali jsme se naší výbavou a dávali si do batohů to, co jsme považovali za pro nás cenné a pak jsme s těmi megatěžkými batohy scházeli asi 40 km do nejbližší vesnice. Tam jsme dorazili po tmě, bloudili jsme temnými uličkami a hledali, kde by se dalo přespat. Ale báli jsme se úplně zbytečně. Byli to milí a velmi plaší lidé, i když se jim přes rameno houpal samopal.

Jsi holka, která ráda vyhledává nové výzvy. Máš nějaký nesplněný sen, který bys chtěla v dohledné době zrealizovat?

Ono se teď hodně blbě něco plánuje. Ale jestli se mám rozepsat o mých snech a touhách, tak v tom případě bude mít tento rozhovor rozměr opravdu tlusté bichle. Když to tak nějak shrnu a začnu neskromně, tak bych se ráda podívala na vrcholy v Antakrtidě, zkusila vylézt na sedmičku v Himaláji, znovu zkusila nějaké ty šestky v Jižní Americe a na Pamíru či v Hindúkuši. Zalezla si po skalách v rudé poušti Wadi Rum, trekovala v pustině Grónska, prošla si dálkové traily jako jsou Great Patagonia trail, La Araroa či Pacifickou hřebenovku nebo Continental Divide trail. V neposlední řadě budu šťastná, až se vrátíme do Vysokých Tater a tam přelezeme další cesty na tatranské štíty.

Už několikrát jsi byla v televizi, píšou o Tobě v novinách a přednášíš na cestovatelských festivalech. Co to s Tebou dělá, když se máš prezentovat před tolika lidma? Máš nějaký tip na zvládání trémy?

To by se musel stát zázrak, abych dokázala nějak normálně přednášet před spoustou lidí. Je to moje noční můra a pokud to jen trochu jde, tak se tomu vyhýbám. Jsem duší introvert a raději mlčím a poslouchám, než mluvím. Kde je více jak pět lidí, stahuji se do sebe a vypravit ze sebe slovo je nad mé síly. Mozek mi přestává pracovat a já plácám tak akorát nemysli. Raději o našich cestách a výstupech píšu nebo točím. 

Jaké vybavení máš o CTčka nejraději a proč tomu tak je?

Paradoxně mám nejraději moji růžovou helmičku Eclipse. Dřív jsem byla odpůrce těchto sladkých barev, ale když jsem tuto helmu dostala, hned mi přirostla k duši a na stará kolena leze tahle bába po skalách v růžové. A teď nově se mi moc líbí lezecké cepíny North Couloir, které jsem letos měla možnost párkrát do ledu zaseknout a mohu říct, že mi výborně sedí do ruky. 🙂

Sladké nebo slané? Slané.

Zima nebo léto? Zima.

Běžky nebo skialpy? Skialpy.

Žula nebo písek? Žula.

Alpy nebo Tatry? Tatry.

S helmou nebo bez? Jedině s helmou.

Na prvního nebo na druhého? Na druhém.

Ranní ptáče nebo noční sova? Ranní ptáče.

Díky za rozhovor a ať se daří!

Markéta Hanáková