Podzim v Tatrách

„Co konečně vylézt toho Birkenmajera na Kežmarák, co kolem něj chodíme jak kolem horké kaše už asi pět let?“ Ptám se Zdeňoura a dopředu vím, co mi odpoví. „Zalov ve složce a vylov ještě nějakou další tatranskou klasiku, ať se před Birkenmajerem trochu rozlezeme.“ Zapátrám tedy ve složce, kde máme pár dalších tatranských tipů a vylovím papír, kde máme napsanou poznámku – PĚKNÉ, ALE DLOUHÝ PŘISTUP. „To je ono, bleskne mi hlavou – sousední Lomničák a jeho Západní stěna a v ní vyhlášený Puškáš!“

Velké tatranské stěny nás oba moc baví. Birknenmajer na Kežmarák nás láká už dlouho. Přes půl kilometru vysoká jižní stěna nás přitahujeme jako magnet. Je podzim, dny se krátí a nás čeká fůra délek lezení a podle mnohých článků je to v první půli bloudící cesta a není výjimkou nucený bivak. Tak to bychom měli. Základní informace k výstupu máme. Než se pustíme do obávaného Birkenmajera na Kežmarský štít, zláká nás na rozlezení západní stěna souseda, tedy Lomnického štítu. Vybíráme Puškáše, na kterého pějou ódy snad všichni. 

Hned na úvod mi nastoupá v krvi adrenalin při vzdušném sestupu Gipsyho feratou do Téryho kuloáru. „Uf, to nám to pěkně začíná, snad se nepodělám medvědovi v tlapách dřív, než se vůbec dostanu k nástupu. To jsem fakt horolezec na baterky!“ Tímto jsem si asi porci pro dnes vyčerpala. Zbytek jde hladce. Popisy nekecají. Sedm délek vede v krásné pevné skále, cestou je spousta skob či nýtů, takže se ani moc nehledá kudy lézt a štandy jsou až na jeden velmi pohodlné. Horolezcovo srdíčko si zaplesá. Se Zdeňourem se shodujeme, že nejtěžší je čtvrtá délka. Naopak papírově nejtěžší pátá délka – komín, je parádní. Stupy i chyty všude člověk najde. Poslední, samozřejmě „nejbrutálnější“ délku, což v praxi znamená dolez jedničkodvojkovým terénem na hřeben tahám jako první.  Obdiv ceprů, kteří dorazí na Lomničák lanovkou, si nemohu nechat ujít. Nasadím americký úsměv a ověšena vším tím lezeckých harampádím machrovsky přelézám zábradlí na vrcholu. Fotoaparáty turistů cvakají, obdivně mi pokynují hlavou a já rozdávám úsměvy na všechny strany. Kdyby tihle všichni věděli, jak jsem ráno vyváděla v Gipsyho feratě…

Je na čase vrhnout se na nerozlučného souseda. Birkenmajera je třeba si dojišťovat vlastním jištěním. Jen štandy jsou tu pěkně udělané na dvou borhácích, spojených červenou lanovicí. Délky jsou opravdu dlouhé.  Máme šedesátku lano a není výjimkou, že toužebně očekávám slyšet z vysílačky: „štand“, protože mi zbývá v rukou deset dvacet centimetrů lana. Cesta je to lehká, má obtížnost IV. UIAA, ale musím říct, že mnohdy je to opravdu poctivná čtverka. V druhé délce je náročnější přelezení převísku a následně z mého pohledu absolutně hladká stěna. Čtvrtá – tedy nejtěžší délka, se trošku klikatí. Navzdory všem řečem si Zdeněk dobře čte terén a hladce nachází kudy lézt. Obávaný traverz, který má podle některých popisů i 20 metrů, má ve skutečnosti tak pět a vůbec není tak těžký, jak se píše. Naopak! Tato délka je ze všech deseti, které Birkenmajer má, nejkrásnější! Dále už terén výrazně zlehkne. Dostáváme se na rampu, kde už není kde bloudit. Cesta je jasná, pořád nahoru. Po deseti délkách nás ještě čeká závěrečný dolez asi sto padesáti metrů na vrchol lehčím terénem. Vrchol máme sami pro sebe. Zatímco Lomničák nám umožnil alespoň částečné výhledy na Tatry, Kežmarský štít je na výhledy tak trochu hamoun. Ale jsme tu už potřetí, tak nám to nevadí. Oba štíty nám umožnili vylézt parádní tatranské klasiky, které mohu jen a jen doporučit!

Markéta Hanáková