Pár přátel stačí mít, co za to uměj vzít nebo lízt?

Ještě před tím, než se zapálilo nebe a já se vydala na cestu, všude ležela těla. Jen co otevřu oči a scházím po ručně vyrobených dřevěných schodech, se v obývacím pokoji ozývá tiché podřimování. Cestou na záchod zakopávám o další mrtvoly. Nejsou to jen tak obyčejné mrtvoly, jsou únavou začarované. Slastně si pomlaskávají a nabírají síly na dnešní den. Celý dům je obsazen Belgičany. Vlastně jsme taková „gruppa internazionale“ v zastoupení Itálie, Česka, Francie a již zmiňované Belgie v malém městečku zvaném Erto de Casso, nacházející se v provincii Pordenone v italském regionu Friuli-Venezia Giulia.

Erto

Všichni jsme se potkali v kamenném domečku našeho italského kamaráda Luccy Vallaty, jehož dveře jsou zde otevřené pro všechny dobré horolezecké duše. Pokud zavítáte do Erta a budete chtít doporučit pár laskomin, doprovodit na výstupu nebojte se ho oslovit. Sedíme v malé, leč útulné místnosti provoněné dřevem. Místní si zde potrpí na vlastnoručně vytesané sochy, nádobí, i nábytek a najdete jimi ozdobený opravdu každý obydlený domek. Belgičani si pochutnávají na již desáté kávě, pátém jogurtu, šesté misce rýže a debatují, kam vyrazí do skal. Kap, kap, kap, sedíme s Lucou na zápraží a posloucháme za zády jejich nekonečné švitoření, cinkání nádobí a déšť nám olizuje kolena. Nám je jasné, kam naše prsty dneska zavěsíme a doufáme, že ostatní se k nám přidají. Oblast Erto je totiž po dešti ideální. Pod super střechou místní převislé dámy, nikdy nezatéká a lézt se dá bez přestání. Skoro jak ten náš Panťáček. Tahle lezecká tělocvična se známou cestou The big Mother 8c+ od Luci Zardiniho dříve patřila k nejtěžším v Itálii. Dnes je v Ertu více než 160 cest v rozmezí obtížnosti 4a – 9a francouzské klasifikace. Ve velkém sektoru už nestačí mít jen fyzickou sílu, protože načervenalé převisy a velmi vzrušující cesty prověří také techniku patování a silný core. Všechny krásky jsou vynýtované po půl metru. Lahoda pane malina! A protože pořád prší i naši kamarádi uznávají, že na jiné než sportovní lezení to dnes nebude a konečně kolem jedenácté hodiny vyrážíme. Paráda. Teď už se jen poskládat do aut a můžeme se přesunout.

Věci necháváme permanentně v autě, jen si vždycky přihodíme svačinu, pití a tak se nám hezky postupně zaplňuje a míst k sezení ubývá. Konečně pod skálou! První se navazuji já a jdu se podívat do 6b+ „Molina“, ambice mi dneska neschází. Cesta mírně oklouzaná, ale proti Arcu to drží jak sviňa. „Done, we can go down,“ s radostným tónem halekám na parťáka. Druhá cesta za 6c s parádním nástupním bouldrem, prověřuje mou nejen techniku nohou, sílu, ale i dynamiku. Držím a cvakám. V následné pasáží jsem už jen v mlsu, krásná vertikální spára, která se zlomí do horizontální a pak zpátky narovná, mě fakt baví. „Ježíš tady něco švitoří,“ zakládám žábu s velkou opatrností. Jasně, bojím se, aby mi tu ruku něco neuhryzlo, ale uvnitř spáry na mě kouká naštěstí jen celá ptačí rodinka a nadává, co jim lezu do baráku. Už chápu proč se cesta jmenuje „Pipistrelli“. Odlízám k dalšímu nýtu se slovy k opeřeným kamarádům: „Scusate amici“.

Rozhlížíme se a naši belgičtí kamarádi nikde. „Luca, do you know where are they?“  „No, making another coffe?“ Celá parta se někde zasekla, a když přicházejí po naší další vylezené cestě, s úsměvem na tvářích říkají „This is Belgium time, our friends“. Přinesli sebou ale sluníčko a plnou tašku nám prozatím skrytého tajemství. Ze stínu se přesouváme za teplem, odpočíváme a Luca mi ukazuje prstem vzhůru a má hlava upadá do těžkého záklonu. Jakoby jsme pozorovali hvězdy. No skoro. „Casiopea“ 8b, Bricolage 8a a další místní stárs. Nádherné linie, pro mě ale sci-fi. Měníme pozice a kluci valí za svými hvězdami. Ovšem pozor. Díky spalujícímu sluníčku se většina lezců začíná svlíkat do půl těla a mě vůbec nevadí, ležet pod tou střechou a pozorovat jak lezecky tančí s místníma divoškama. Pohodička. „Andrea? Andrea“? No jo, no jo a to zrovna tak hezky zatnul ty lopatky, zní mi v hlavě „What’s up?“. Luka ukazuje směr k belgické jednotce, kde Cedric Favresse, (ano – ten Favresse, jen tohle je jeho bratr a myslím, že úplně stejně střelenej) věší kus lana a na něj pomalu odtajňuje obsah tašky. Zatím tedy jen její část. Tu ponožka, tričko, tílko, podprsenka hele i sliponě. „I need dry it and there is the best sunny place,“ odvětí Cedrik a my propadáme neutichajícímu smíchu. Od téhle doby jim neřekneme jinak než Gypsís friends. On to totiž pověsil přímo pod nástup z jedné z cest. „Muveive“ za 8a od Maura Corony, místního spisovatele a horolezce, do které se pustil David (další výborný lezec a správce své domácí lezecké oblasti FREYR). Tají se dech když vidíte, jak si s takovou ladností a grácií přelézá tuhle krásku. Den se chýlí ke konci a my jsme vyčerpaní. Je čas na večeři. A pozor, tady přichází odhalení číslo dvě. Zbytek obsahu tašky bylo vaření. Cedrik vytahuje hrnec, vařič a už už připravuje jídlo pro celou gypsís smečku. Já je prostě miluju!

Campanile di val Montanaia

Večer se scházíme jak švábi na pivo, domeček se pomalu plní a začíná plánování, kam se společně vydáme další den. Luca nám ukazuje ve starém italském průvodci nádhernou věž, která nás zcela uchvátí. Nejkrásnější zvonice světa – Campanile di val Montanaia. Část belgické party jde sbírat zkušenosti do vícedélek. Po hromadné debatě padá jejich karta na „Via Normale“. Adoptovali mě do týmu „zdatnějších“ a naším esem bude „Via Corona-Carratù-Giordani” obtížnost: V, VI, VII / A0. To bychom měli. Karty jsou rozdány a začínáme balit. Čeká nás budíček v 5 ráno, protože počasí se má k odpoledni kazit a víte jak… Belgium time!

Doufám, že si budou těch kafíček dělat jen pět, jinak na zvon na vrcholu nezazvoníme. Nene, už? Zamačkávám budík a odebírám postupně svršky a spodky z připravené hromádky. Dole už je to jak v mraveništi a já slyším bublat moka konvičku. „Good morning everybody, please do you have some coffe for me?“ Jedno, druhý, třetí a jedem. Slunce se vyhouplo nad mraky, házíme batohy na záda a začínáme stoupat. Cesta nabírá na sklonu hned na začátku, po dvaceti minutách odhazujeme trička a valíme k nástupu, děsný vedro. Jak ale na něj budeme ještě rádi vzpomínat! „Fred, David look this is our tower,“ volám na své týmové kumpány. Tyčí se ze štěrku horního údolí Val Montania, uprostřed koruny dolomitských vrcholů, které ji obklopují, a vytváří velmi sugestivní prostředí. Pro ty nejodvážnější a nejzkušenější, kteří dosáhnou jeho vrcholu, přinese chvíle radosti a inspirace. Snad i my se dočkáme.

Trochu tápeme s nástupem, loučíme se s kamarády, kteří stojí pod svou Via Normále a my jdeme obejít zvonici z druhé strany. Krásná louka, která lapila stěny jako klidné moře silně kontrastovala s hrozivým vzduchem zvonice, která nás z této strany přehlížela a ukazovala hrudník ze žlutavých převisů. Na nic nečekáme, rozdělujeme materiál, balíme jeden batoh a už už nastupujeme do cesty. David si zahřívá ruce, fouká do nich, tře a laboruje jak se s první délkou popere. S Fredem stojíme dole a ani nedutáme. Po brutálním překročení střechy, Davidova zadnice visí ve vzduchu a po založení tří friendů se přehupuje a mizí nad převisem. Pecka. Úsměvy na tváři nám záhy mizí, když David volá „Bellay off“. Batoh vyhrávám já, paráda! Ale později se ukazuje, že to byla dobrá volba. S Fredem za těžkého funění přelézáme první nejtěžší úsek, všichni máme zmrzlý pařáty, ale díky zvyšující se tepovce už začínáme pookřávat. Prsty brní a možná ucítíme v ruce i nějaké ty chyty. Ani druhá délka není zcela zadarmo. Stoupáme za společného švitoření a smíchu. „Hey Frede, check the topo, I am not sure, where I should go,“ line se Davidův hlas z třetí délky. Podávám batoh, aby si mohl Fred vyndat telefon. „Fuck, fuck, Andrea my phone…“ A do háje! Hop hop a letí! Oj, tak to bude ještě zajímavý! Fredův telefon odletěl do údolí a zdá se, že ho to trošku rozhodilo. Byl totiž jediný, kdo měl topo. „Hmm wunderbar,“ záhy odvětím a Fred i David, který je stále v našem doslechu se rozřehtají. Od téhle chvíle se z nás stala deutsche bande a celou cestu až k vrcholu užíváme německého slovníku. Zdá se, že naše přátelství tahle malá zahozená krabička do údolí utužila ještě víc. I když je stěna krátká, je to náročné stoupání. Jedná se o docela pevný materiál, který střídá velmi dobré úseky s horšími, na které je třeba dávat pozor. Třetí délka začíná přechodem doprava a výstupem z výklenku s kroky zcela do prázdna, přičemž musíme šlápnout na kámen, který vypadá, že má dost vlastních problémů s překonáním gravitace. Jakmile jsme z výklenku venku, přichází gymnastická vložka a překrok do stěny. Pak už jen rovně a nahoru po exponovaném kraji, o kterém nelze říci, že by poskytl dost stupňů pro nohy. Doslova nás to vysává vzhůru a bez dechu dolézáme na polici, kde potkáváme naše kamarády. Jenom nechápeme, proč jsou všude po zemi kousky sušenek. Jako hlad máme, ale asi ještě vydržíme na vrchol. Cedrik nám vysvětluje, že to jsou stopy pro poslední dvojku, aby našli správný směr. Mají to tak prý v celé délce. S touhle bandou se prostě nejde nudit!

Führer David konečně zvoní, vibrace zvonu se nám vrývají hluboce do srdce a po třech hodinách se konečně objímáme. „Danke, danke, berg hail“ smějeme se a já z batohu vyndávám jedno malé plechovkové překvapení. To je radosti, snad větší než zvonění! „Vunderbar Andrea, das ist so schon“. Mraky jdou rychle a první kapky na sebe nenechávají čekat. Balíme, slaňujeme a valíme do údolí. A jak to dopadlo s telefonem? Neztráceli jsme naději, že najdeme alespoň náhradní díly, které posbíráme a nezanecháme tak žádnou ekologickou stopu. Haha jenže, telefon jedné nejmenované nakousnuté značky, ležel vcelku, jen lehce v růžku otlučený a funkční u našich batohů. Tomu říkám parádní tečka za dnešním dnem! Na jeho počest nakonec užíváme ještě okolní krásy v místní jeskyni a debužírujeme si společně na sýru a štangli salámu. Večer se všichni loučíme s příslibem našeho dalšího lezeckého setkání u nás doma. V Čechách. Tomuhle já říkám ráj na zemi, co člověk potřebuje víc. Pár přátel stačí mít…

Ája Trojanová