Vraceli jsme se z ledovcového království na Monte Rose, kde jsme se aklimatizovali necelé dva týdny před plánovaným Mont Blancem. Během cesty ale Radkovi přišla zpráva od druhé dvojice přátel, že nemohou jet, protože si slečna podvrtla kotník. Co s tím? Měli jsme již zamluvenou chatu Cosmiques a těšili se na výstup. Sami s Radkem jsme ale jít nemohli. Přece jenom je mezi námi více než 40 kilo váhový rozdíl, a tak se snažíme chození na ledovci ve dvou vyvarovat.  Zatímco mě Radek udrží jednou rukou s prstem v nose, kdyby spadl do trhliny on, měla bych co dělat a dost možná bych ho ani nechytla.

Obvolávali jsme tedy přátele, ale nikoho jsme nesehnali. Pro některé to bylo moc narychlo, někdo na Blancu už byl a znovu tam nepotřeboval, někdo se tam chystal už s jinou partou… Vzdát jsme se nechtěli. Po dvou dnech dupání na Monte Rose jsme byli dobře aklimatizování, a tak by byla škoda to nevyužít. Nakonec Radek rozhodl, že pojedeme na Matterhorn. Blanc ho stejně nelákal, protože tam byl již dvakrát, a spíš tam chtěl vzít mě. Navíc na Matterhorn se leze jen po skále a horské hřebínky spolu lezem sami běžně. Na hřebenovce na Monte Rose jsme měli na Otce Hor krásný výhled, a tak jsme tušili, že je v dobré podmínce. Na Blanc s námi nikdo nechtěl, ale na Matterhorn se k nám přidali další dva kamarádi.

Na výstup jsme měli dohromady 4 dny. Plán byl vyjít z Zermattu, aklimatizovat se na přechodu Breithornu první a druhý den, třetí den Matterhorn, čtvrtý den dojít do údolí a odjet domů. Vývoj počasí nás nakonec donutil plán upravit a jít na Matterhorn rovnou. Měla jsem z výstupu obavy. Sice jsem ve 4000 už byla několikrát, a pár lezeckých hřebínků měla také za sebou, nikdy však ve společné kombinaci. Navíc nadmořské výšky hůř zvládám a tak jsme se bála, že mi aklimatizace z Monte Rosy nevydrží. Radek mě musel uklidňovat a mé obavy mi vyvracel. Ke konci sezóny jsme byli v nejlepší kondici, tak kdy to jindy zkusit než teď, kdy je kopec v ideální podmínce? Navíc, když ho nezvládnu tuto sezónu, budu mít příležitost maximálně jen další rok. Pak bychom rádi měli děti a s nimi se už na těžší výstupy jen tak nedostanu.

Po nastudování dostupných informací jsme zjistili, že pokud chceme jít švýcarským Hörnligratem, spaní na Hörnlihutte se nevyhneme. Bohužel chata je soukromá, a tak jedna noc s povinnou polopenzí stojí 150 CHF. Když se k částce ještě připočítají poplatky za parkování a jízda taxíkem nebo vlakem do Zermattu, benzín a eventuelně lanovka, víkendový výlet vyjde bezmála na 10 000,- Kč. A to se mi moc jako studentce doktorského studia nelíbilo. Nakonec jsme se rozhodli pro italský Liongrat. Ten sice není tak krásný jako Hörnligrat, ale Italové jsou v cenách přeci jen rozumnější. Parkování v Cervinii je zdarma a bivak Carrel stojí 30 €.

A tak zase sedíme na noc v autě. Jako první řídí Radek. Před půlnocí ho střídám. Prvních pár hodin se mi jede po prázdných německých dálnicích krásně, ale nakonec mě taky přemůže únava a předávám řízení kamarádovi Martinovi. Snažím se na zadní sedačce aspoň trochu prospat. Vzbudí mě Martinova zběsilá jízda v serpentinách do sedla Saint Bernard. Máme sportovní verzi oktávky a tak si ji chce užít. Bohužel mému žaludku se to nelíbí a v Cervinii vystupuji z auta s mírně nazelenalou pletí. Doufám, že mě nevolnost na čerstvém vzduchu přejde a že se rovnou nepropojí s výškovkou. Balíme věci u auta. Řešíme klasickou otázku, kolik friendů, vklíněnců, karabin a smyc si vzít. Abychom neměli něčeho málo a zároveň se s tím nemuseli zbytečně tahat. Na chatě není voda a tak Radek přibaluje 6 litrů vody, já beru litry 4. První den nás čeká převýšení skoro 1600m. Nakonec se rozhodneme, že se popovezeme lanovkou. Vzdáleností si sice nepomůžeme, ale ušetříme si 500 výškových metrů.

První část jdeme po rovince k chatě Abruzzes. Po cestě se mi naštěstí udělalo dobře a tak si můžu konečně sníst snídani. Energii budu potřebovat. Od chaty začínáme stoupat pomalu do kopce. Procházíme kolem pomníku Jean-Antoine Carrela. Zastavuji se u něj a v duchu Carrela prosím, aby nás na jeho cestě ochraňoval a aby nám pomohl dosáhnout vrcholu. Cesta se postupně zhoršuje a začínají se objevovat lehčí lezecké pasáže. Odkládám hůlky, už je nebudu potřebovat a byly by jen na obtíž. Po několika hodinách stoupání dojdeme do sedla pod Liongrat. Samotná chata je přímo na hřebeni ještě několik desítek metrů nad námi. První část lezeme volně. Terén však začne být strmější, a proto se vážeme na lano. Potkáváme kameny pokryté rampouchy, z kterých se snažíme doplnit zásoby vody. Tušíme, že již lepší místo nebude. Pomalu dojdeme k prvnímu klíčovému místu Liongratu, které je ještě pod chatou. Je jím přes 10 metrů dlouhá kolmá stěna. Lezeckou obtížnost odhadujeme na 5 UIAA, ale je zde natažené fixní lano. I tak nám překonání stěny s těžkým batohem dalo zabrat. Na ferraty odhaduji obtížnost D/E, navíc lano je textilní, a tak klouže. Následuje již jen pěšinka a jsme konečně u chaty. Cesta nám zabrala okolo šesti hodin. Pod chatou je sněhové pole, ale je nad ním záchod, a tak jsme rádi že jsme si včas doplnili vodu.

Na chatě nás čeká nemilé překvapení. Letos je poprvé nutno chatu dopředu rezervovat a nahoře jí hlídá místní guide se seznamem. Máme štěstí, že jsme mezi prvními příchozími a dostávame poslední volné postele. Bohužel ale musíme zaplatit 50 € místo 30 €. No pořád lepší než 150 CHF u Švýcarů. Ostatní bez rezervace takové štěstí nemají a guide je posílá nekompromisně dolů. Vaříme naší oblíbenou čočku. Ačkoliv mám hlad, po pár soustech se již cítím plná. Únava a nadmořská výška si vybírá svou daň. Však chata je ve více než 3600 metrech! Odpoledne se snažíme dospat probdělou noc. Mezi tím se celá chata zaplnila a opravdu nezbylo jediné volné místo. Zkoušíme ještě něco povečeřet, abychom měli sílu na výstup a jdeme spát. Snažím se usnout, ale moc mi to nejde. Řídký vzduch je navíc vydýchaný dalšími třiceti nocležníky. Nakonec se přeci jen zadaří a na pár hodin usínám.

Kolem třetí ráno nás budí první skupinky. Vstáváme tedy taky. Když stojím, mám pocit že se mi hlava rozlítne na malé kousíčky. Snažím se rozkousat a spolknout chleba. Zapíjím růžového kamaráda. Normálně se snažím všem lékům potlačující bolest vyhnout, hory jsou však výjimka. Kolem čtvrté ranní vycházíme. Je teplo. Prášek a čerstvý vzduch zabírají a hlava přestává bolet. Hned u nástupu předbíháme dvojici lezoucí horu od počátku jako vícedélku. Noc je tmavá. Když skončí fixní lana, máme občas problém najít správnou cestu. Dojdeme skupinky před námi a následujeme je. Ty ale po chvíli zabloudí. Radek se rozhlíží kolem sebe a v záblesku čelovky najde řetěz. Volám na skupinu za námi, že máme cestu a nastupuji na řetěz. Před námi jsou už jen asi dvě dvojice. Začíná se rozednívat a dostáváme se na hřeben. Fouká zde silný vítr. Je mi zima. Cítím jak mi omrzají prsty a to mám na sobě dvoje rukavice! Když čekám, než Radek popoleze, držím ruce v pěst, abych je alespoň trochu zahřála. Při vlastním lezení musím občas teplé rukavice sundat, abych měla lepší cit. Vylézáme na předvrchol Pic Tyndall. Odtud spatřím poprvé kříž. Čeká nás ještě více jak 200 výškových metrů, ale já už vím, že to dokážu. Mám v očích slzy dojetím. Já, holka, která se před dvěma lety bála na déčkové ferratě, která teprve loni vylezla na první alpskou čtyřtisícovku a před ní byla jen kopečkách jen do 3000 metrů, vlastní silou vylezu na Matterhorn. Otce Hor!

Zbývajících pár metrů je nekonečných. Přelézáme poslední silovou pasáž se žebříkem. Vítr je čím dál silnější a nelze se před ním schovat. Konečně dosahujeme Italského vrcholu! Je pár minut po deváté, výstup nám zabral přesně pět hodin. Mačky jsme celou dobu měli v batohu na zádech. Byly by potřeba jen na traverz na Švýcarskou stranu. Nechtějí se nám nazouvat, a tak zůstáváme na Italském vrcholu. Jsem na sebe hrdá, že jsem to dokázala. Kromě nás patří vrchol ještě dvojici Italů. Poprosíme jednoho z nich, aby nám udělal vrcholovou fotku, na které sedíme oba u kříže. „Vstaň“, říká mi Radek. Vstávám a on šahá do batohu. Vytahuje karabinu. „Vezmeš si mě?“ V kleče mi podává karabinu, na které se blyští prstýnek. Objímám ho a šeptám mu dojatá do ouška: „Ano, miláčku, vezmu.“ Sedíme u kříže a já prožívám nejkrásnější okamžik v mém životě. Poprosíme ještě Italy o fotku s prstýnkem a pomalu vyrážíme dolů. Na vrcholu se kvůli silnému větru a zimě nedá vydržet. „Asi budu plakat,“ říkám Ráďovi. „Teď na to nemysli, čeká tě ještě cesta dolů!“ projeví se jako správný chlap, co neztrácí hlavu.

Pomalu sestupujeme. Pod vrcholem potkáváme kamarády. Cesta je dlouhá, ale už není tak náročná jako nahoru. Pokud to jde, slaňujeme, abychom ušetřili nohám. Chtěli jsme se najíst v závětří pod vrcholem ale nakonec slézáme bez větších přestávek a za 4 hodiny jsme zpět na chatě, kde si dáme svačinku. Pořád na mě ale působí nadmořská výška a ačkoliv mám hlad, nedokážu téměř nic pozřít. Ještě že existují čínské polévky s rýžovými nudlemi! Čekáme na kluky a jdeme společně dolů. Sestup je unavný. U pomníku nezapomenu Carrelovi poděkovat za svůj nejkrásnější den. Spaní u auta na parkovišti po náročném výstupu nás nikoho neláká, a proto zůstáváme na spodní chatě. Potřebujeme zasloužený odpočinek. Ráno sejdeme k autu a vyrážíme domů. Čeká nás dlouhá cesta, na které nesedím již po boku svého přítele, ale vedle svého budoucího manžela a celoživotního partnera.

Zuzana Macáková Kotrbová