3 otázky na tělo pro Rosťu Tomance

Rosťa Tomanec působí na první pohled docela nenápadným dojmem. Menší chlapík, tak kolem padesátky. Na kontě má ale extrémní sjezdy tatranských žlabů – častokrát sólo – i provovýstupy na skále za 8c. A když se vedle něj posadíte a on začne vyprávět, cítíte z něj tolik životní moudrosti a klidu, že jen posloucháte s bradou na stole.

Rosťa je známý tím, že když se rozepíše, je k nezastavení. Takže i odpovědi na naše tři otázky vydaly prostoru, jako dvoustránkový rozhovor v časopise. Ale to je prostě Rosťa. Doporučujeme číst až do konce. Zhltnete to jako malinu.

 

Otázka první

Rosťo, kolik ti je let? 🙂 Proč se ptám – na lyžích předvádíš docela odvážný kousky, před kterýma se kolena rozklepou spoustě mlaďochů. A ty jdeš do 50 stupňovýho žlabu jak na výlet. Přichází to až s věkem?

52 🙂

Věk je asi výhoda, jsi rozvážnější. Ovšem naproti tomu parťáci Karel (Svoboda) a Simon (Kolaja) jsou mladí. Karel už v lavině byl a je dost rozvážný.

U mě to přišlo až s věkem, do té doby jsem byl zažraný do lezení, pak zase do zklidňování a ztišování. Lezení je dravější a dynamičtější než skialpinismus a to mé tehdejší nespoutané povaze víc vyhovovalo. Každopádně na to extrémní lyžování potřebuješ hodně rozvahy, trpělivosti a sebeovládání. Sebeovládání nejvíc.

Nevím, jestli bych tohle ve třiceti dokázal. Asi bych se do těch příkrých sjezdů pouštěl po hlavě a mnohem víc riskoval a to v horách obecně prostě nesmíš! Horám potřebuješ naslouchat. Hory mluví, i když je obtížné jim rozumět. Teď už dovedu naslouchat. Počkat na podmínky. Otočit několikrát sjezd, než do něho vjedu a počkat si na podmínky, kdy je to relativně a při dostatečných dovednostech bezpečné.

Víc v tom počínání hledám splynutí než ten výkon. Což bych před těmi dvaceti lety těžko dokázal. Proto mě tahle činnost v horách asi přitáhla až teď. 

 

Otázka druhá

Na skialpy vyrážíš často sám. Dokonce i na těžký sjezdy, kde se může kdykoliv cokoliv podělat. Proč? Neriskuješ příliš? A co na to říkají doma?

Právě, že ne. Maximálně omezuji riziko. Akorát jsem zkušenostmi získal jiný postoj k “samotě” a “bezpečnosti”. Když prostě cítím, že je ta pravá chvíle, pravé podmínky a cítím v sobě ten tah do toho jít a nikdo z těch, kterým věřím a jsem s nimi sladěný, zrovna nemůže nebo má jiné cíle, tak si to jdu užít sám. A přitom se zpravidla vůbec necítím sám. Jsem plně soustředěný, spojený se sebou a s horou. A v té chvíli to je ještě bezpečnější, než kdybych šel s někým, kdo se takto nedovede soustředit a vnímat svoje pocity.

Když jdu třeba s Karlem, tak já vím, že on si pohlídá sebe a dokáže cítit, na co má a na co nemá v tu chvíli. A já mohu být v klidu a soustředit se na sebe a svůj výkon. A to s každým člověkem nedovedu. V těch nejtěžších sjezdech potřebuješ cítit 100% důvěru v sebe a v partnera, a když ji k partnerovi necítíš, tak je lepší jet sám, protože nikdy nejsi sám. Samota neexistuje. Celý prostor je vždy s tebou a ten je vědomý. Skála, hora, ani sníh nejsou mrtvé.

Některá hora mě nahoru a dolů pustila jenom samotného. A když jsem šel s kamarády, ne třeba s těmi nejbližšími, tak mě tam ani nepustila. Tak to vnímám a přistupuji k tomu. Když přišel na Kežmarák nečekaně i Jožo Capcara, tak jsem věděl, že s ním mohu jet, že jeho ty hory přijaly, znal jsem ho už z lezení… Prostě někdy si to naplno užiju sám a jindy zase s přáteli. Obojí má pro mě jinou hloubku!

Žena mě v tom podporuje, ona mi naprosto věří. S jakým klidem se třeba dokáže na mě dívat, když lezu sólo anebo strmý sjezd, to ji obdivuji! Dětí jsem se ptal a trochu se bojí. Ale taky mi fandí a líbí se jim to, i když to dělat nebudou.

 

Otázka třetí

Deset let jsi lezl profesionálně. Závodil ve sportovním lezení. Máš za sebou spoustu prvovýstupů. Poslední roky tě ale přes léto vídám spíše na ocelovém laně – máš slezeny ty nejtěžší alpské ferraty. Co říkáš na boom budování ferrat v ČR?

Skvělá věc! Lézt, je velmi těžké a jen málo lidí překoná tu bariéru začátků, sbírání síly i techniky a zkušeností. Takže je pak pohltí město a smyslová lákadla a poklesnou na duchu a jejich míra štěstí se změnší. To je kolem hodně vidět. Ferraty těmto lidem dávají novou šanci podívat se do stěn a do lůna hor mimo turistické chodníky a tento zážitek je schopný je natrvalo změnit.

Hory lidi mění, učí a vychovávají! Známý jev, v horách se chovají lidé mnohem lépe než dole a najdeš tam tolik srdečnosti a lásky mezi lidmi, že se ti dole ve městě o tom může jen zdát. To je důležité. Člověk, který se celý život pohybuje v horách, už nemůže mít špatný charakter! Proto podporuji ferraty.

Jenom kolik mých přátel, včetně mé ženy, bylo šťastných, když si mohli vylézt ferratu a podívat se díky tomu přímo do velké stěny. A navíc, nic si nenalhávejme, je to budoucnost i pro nás starší lezce. Kolik takových “vysloužilých” lezců potkávám na ferratách. Kdybych zase jenom lezl, tak se mnoha přátelům opět vzdálím, stejně jako mé ženě. Díky ferratám (i skialpinismu) se hodně rozšířil můj okruh přátel a jsou to všechno krásní lidé, pokud bych lezl pořád devítky, desítky, tak bych se k nim ani nedostal.

Do třiceti, pětatřiceti, je dobré závodit a ověřovat svůj potenciál, ale pak už je asi vhodnější se “rozšířit” a víc otevřít oči. I ferraty ti mohou pomoci víc nahlédnout do svého nitra i do svého ega a můžeš tam zažít velká dobrodružství a sáhnout si na dno.

 

Sledujte Rosťův Facebook

Zdá se, že ten člověk je pořád na horách a jeho fotky stojí za vidění.

 


Nechte nám tady email a dostávejte lezecké tipy do schránky

[mc4wp_form id=“1225″]

 

Díky cookies můžeme sledovat návštěvnost webu a připravovat obsah, který vás baví. Tady nebo třeba na sociálních sítích. Používáním webu souhlasíte se zpracováním cookies.