Volá Víťa: „Gratuluju Járovi k 8áčku ve Španělsku! Hele a co kdybys nám napsal, co všechno jste museli podstoupit, aby se mu podařilo dostat ve dvanácti letech k takové obtížnosti? Co ty na to? Jednoduchá otázka, ale odkud začít s odpovědí…

Začalo to jako volnočasová aktivita, která postupem času ovlivnila chod celé rodiny. Před 7 lety začal Jára chodit na stěnu, kam doprovázel Hanku. Chodili jsme lozit 2x v týdnu na stěnu na základní škole v Prostějově. Děti se na lezení vždycky těšily, tak jsme se rozhodli, že jim to vybereme jako koníčka, který mohou dělat společně, a my je nebudeme muset rozvážet po různých kroužcích. K tomu jsme jako doplňkový sport vybrali plavání. 

Dětem se začalo dařit i na závodech a tam to asi pro nás, jako rodiče, přišlo: 3x týdně lezení, 2x týdně plavání. Tak to bylo do chvíle, než přišel trenér z plavání a dal nám „nůž na krk“ – buď budou děcka chodit častěji plavat, nebo nemůžou být členy oddílu. Volba byla jednoznačná – zůstaneme pouze u lezení, protože jsme se za tu dobu spřátelili se spoustou lidí z řad lezců a lezení se nám dostalo pod kůži. Děti trénovaly pod mým vedením, střídali jsme prostějovskou stěnu s Flashwallem v Olomouci, cvičili pohybové aktivity v pronajaté tělocvičně. Jen zřídkakdy jsme si zajeli třeba do Brna nebo Zlína, k tomu na jaře lezení v Chorvatsku a na podzim Arco. Výkonnost touto dobou odpovídala 6b až 6c. Věk dětí 11 a 9 let, zatím na základní škole, takže relativně pohodová doba, která ale brzy přestala.

Vzhledem k dalšímu lezeckému vývoji a posunu bylo zapotřebí zkvalitnit přípravu:

Jezdit na větší stěny. Minimálně větší než v Prostějově. Brno nebo Zlín = hodina cesta tam + 2 hodiny trénink + hodina zpět. To 3x týdně. Jednou za měsíc jezdí děti o víkendu do Prahy na Smíchoff a to je odjezd ráno a návrat okolo 22. hodiny.

Spolupráce s trenérem. Mé vedení a sestavování tréninků již bylo nedostačující. Vzhledem k tělesnému vývoji dětí by mohlo špatnou skladbou tréninku dojít i k poškození jejich zdraví. Od roku 2019 tak děti mají individuální tréninkové plány. Ty jim na základě výsledků ze zátěžových testů a na základě aktuálního zdravotního stavu a výkonnosti sestavuje jejich trenér. 

Spolupráce s fyzioterapeutem. Pravidelná docházka a cvičení u fyzioterapeuta pomohlo zapojit a taky posílit ty svalové partie, které nejsou při lezení využívány. 

Připravit prostory a vybavení i pro trénink doma. Postavili jsme malou tréninkovou stěnu na půdě a na zahradě konstrukci s hrazdou, kampusem, žebřinami, zavěšeným lanem pro šplh. Ve sklepě vznikla místnost s rotopedem, balančními a posilovacími pomůckami.

A v neposlední řadě zajistit spolupráci se sponzory, jako Climbing Technology.

Do toho děti samozřejmě chodí do školy – na víceleté gymnázium a škola jim 3x v týdnu končí po 15. hodině. Takže na trénink se jede přímo ze školy a příprava do školy probíhá cestou na a z tréninku. S ohledem na věk dětí se všechno uvedené týká i rodičů, protože všude musíme být přítomni jako odpovědná osoba nezletilého. Pro mě to znamená ráno vstávat v 6 hodin do práce, cestou z práce vyzvednout děti, jet s nimi na trénink a vrátit se domů okolo osmé hodiny večer. Tento „kolotoč“ trvá už několik let a z původní volnočasové aktivity se stala náročná sportovní příprava, které se musel přizpůsobit chod celé rodiny.

Vezmu-li v úvahu, že jsou děti v období puberty, nikdo je do lezení netlačí a vše podstupují dobrovolně a samy od sebe, tak to z jejich strany vypovídá o pozitivním vztahu k lezení. Během roku se posunuly na obtížnost 7b až 7c. Při vánočním lezení ve Španělsku tam Jára poslal 8a. Sám si cestu vybral, navíc jsme každý den byli v jiné lokalitě, v cestě nikoho před ním neviděl a stačily mu k tomu čtyři pokusy. Pro mě je to nejlepší způsob odměny za čas, který dětem věnujeme.

A výhled do budoucnosti? Uvidíme. Jsou to děti a co jim v hlavě uzraje nevím. Zatím mají chuť a jsou odhodlané v lezení pokračovat, tak pokud zdraví dovolí jedeme dál v zaběhnutém kolotoči.

Jaroslav Šikula