O Miloši Formanovi, rozpadlé mačce a jednom špičatém kopci

Úterý večer, Přerov. Ve středu bude svátek a tak si utahaný ze školy vyrážím oddechnout na lezecký festiválek pořádaný přerovskou úderkou Proti Větru. O svém prváči dorazil na dalekou Moravu vyprávět i kavárenský povaleč a nabušený pražský alpinista Jáchym Srb. Dáváme se v předsálí do řeči a po chvíli se ke mě lehce naklání a spiklenecky polohlasem mi šeptá: “Koukals na podmínky v Alpách?” Nachytal mě nepřipraveného, jak to tam teď vypadá nevím. “Na víkend hlásí luxusní počasí, na Maťáku ve čtyřech tisících nula stupňů, to bude perfektní!”

Středa, Olomouc

Celý včerejší večer mi to vrtalo hlavou a dneska, po tom co jsem se zmátožil z kocoviny, taky. Večer se konečně rozhoupávám k akci a píšu Jáchymovi, jestli teda jedem? Odpovídá, že už je domluvený s Dannym, ale vzápětí dodává, že ani jednomu z nich by nevadilo lézt ve třech. Aspoň je ve stěně větší sranda. Rozhodnutí mi netrvá dlouho. Tak jo kluci, tak já jedu taky! Dořešíme pár praktikálií a jsme rychle domluvení. Je 9 večer a odjezd jsme naplánovali na zítra ráno. Z Prahy.

Prohrabávám skříň na kolejích a zjišťuju co všechno mám a nemám. Boty, mačky, oblečení, všechno by bylo, ale pár klíčových věcí mi schází, třeba pikle. Ve shonu volám Víťovi alias dealerovi toho italskýho matroše.

“Potřebuju cepíny!”
“Kdy?”
“Teď.”
“Uf, tak jo, zkusím nějaké najít.”

Balím rychle všechno z kolejí, o půl desáté skáču do auta a valím domů do Nového Jičína. Vyzvedávám u Víti cepíny a do půlnoci doma v obýváku přebaluju matroš.

Čtvrtek, Nový Jičín, Olomouc, Praha, Švýcarsko

5:00 budík. Valím károu zpátky do Olomouce. Na poslední chvíli hledám parkování v ulicích vedle nádraží. Na ČD je naštěstí spoleh, protože nebýt ten vlak zpožděný, tak ho nestihnu. Ve vlaku si konečně oddechávám. Mám snad všechno a na sraz jedu akorát. Tomu říkám punková organizace. Ale počasí a podmínky vypadají fakt výborně, a tak prostě zůstat doma by byl hřích. Zbývá jen pár zastávek metrem po Praze a konečně nacházím oba kumpány na parkovišti v Dannyho Transitu.

Cesta nám příjemně ubíhá a potom co nám po pár hodinách dojdou témata k hovoru, nám Danny pouští audioknihu Miloše Formana. V autobiografii se nejdříve dozvídáme o hrůzách, které provedli nacisti jeho rodičům a později kniha sklouzává k dlouhému popisu všech jeho milostných zkušeností. Výborně se bavíme. Některé věci by mu v dnešní době už dávno nemohly projít. Před půlnocí nás zastavuje zavřený průsmyk Furka.

Pátek, Zermatt

Přespáváme do rána, prvním auto-vlakem průsmyk objíždíme a dopoledne dorážíme do vesnice Tasch. Převlékáme se z městských do útočných hadrů, balíme batohy a do Zermattu už musíme pokračovat taxíkem. Prý to ve třech vyjde i levněji než vlak. Při příjezdu do Zermattu ho konečně vidíme. Nezaměnitelná silueta, kterou pozná snad i každý, koho hory vůbec nezajímají. Do mysli se přirozeně vkrádají pochyby, není tam přeci jen moc sněhu? Nebo málo? Každopádně slibované azuro se plní a my si užíváme den, kdy nemusíme až tak nikam spěchat. Jedeme lanovkou na Schwarzsee a odtud už pokračujeme po svých na Hörnlihütte. Brodíme se čerstvým prašanem a zjišťujeme, že tudy nějakou dobu nikdo nešel. Nějaké síly nám to bere a cítíme, že by bylo fajn být aspoň trochu aklimatizovaní. Je jasné, že zítra to budeme cítit ještě víc. Winterraum na Hörnlihütte je luxusní záležitost. Světlo, teplo, záchod a zásoby plynu i jídla. Pár hodin po nás ještě přichází 2 mladí sympatičtí Švýcaři. Plán mají stejný jako my, tedy severku klasickou cestou bratří Schmidů. Podmínka ve stěně vypadá slibně a tak usínáme s obvyklou dávkou natěšení a nervozity.

Sobota, Nordwand

Švýcaři vyrážejí z chaty v jednu v noci s cílem být večer dole v Zermattu a stihnout vlak domů, my zas až tak moc nespěcháme a chatu opouštíme až ve 3. Je nádherná teplá noc s úplňkem. Takže jednak nemrzneme a navíc vidíme kam jdeme. Značka ideál. Traverzujeme pod stěnu, vytahujeme lano na překonání skalního prahu a pak ho zase balíme a pokračujeme nástupovými sněhovými poli. V prošlapané stopě to pěkně odsýpá. Najednou však nad sebou vidíme 2 sestupující čelovky. Za chvíli jsou kluci švýcarští u nás a vysvětlují, že je podle nich moc sněhu a že by to bylo na dlouho. Porada našeho družstva je blesková, je ještě tma a na otáčení nikdo z nás nemá ani pomyšlení. Švýcaři nám dost pomohli, nejenom že cestu pěkně prošlápli při stoupání, ale oni ji prošlápli ještě líp když zase slézali! Sněhové pole tvoří zhruba první třetinu stěny. Sklon se postupně zvedá a přibývá ledu. Když máme správnou výšku, traverzujeme doprava, abychom se ve správnou chvíli napojili na začátek rampy po které máme pokračovat. I když je perfektní viditelnost, do poslední chvíle nevíme, kudy přesně se poleze. Je to už tady samý led a tak se i začínáme jistit. Dannymu se naštěstí daří směr trefit perfektně a najednou je přesně jasné kudy dál. Podmínky jsou skvělé, všude spousty ledu, takže jistíme hlavně šrouby. Cepíny ve sněhu a ledu drží a lezení tak není ani extra těžké a, i když jsme tři, docela svižně odsýpá. Na ledu je vidět, že se cesta letos od října leze docela často a tak občas do něj ani není potřeba mlátit, ale stačí hákovat díry v ledu po předchozích lezcích.

Takhle nabíráme výšku a odkrajujeme délku za délkou. V jedné délce Dannymu začíná docházet lano a tak s Jáchymem začínáme lézt. Po chvíli zjišťujeme, že Danny se přestal pohybovat a tak čekáme. Zarážím tutový cepín a cvakám do něj odsedku, abych se nemusel furt držet. Docela dlouho se nic neděje. Pak Danny kousek popoleze a volá na nás. Dozvídáme se co se stalo. V těžším místě zakopnul mačku a v tom mu z ní upadla hrazdička vepředu. Mačka mu tak zůstala viset jen kolem kotníku. Nezbylo mu ale nic jiného než s mizerným jištěním a jen jednou použitelnou mačkou dolézt ještě o kus dál, kde šlo aspoň trochu zarazit cepíny. V nich teď sedí a přemýšlí co dál. Nejde nic založit, takže nás nedobere ani neslaní a s jednou mačkou nemůže lézt ani nahoru ani dolů. Prekérka! Nenapadá nás jiné řešení než si zavolat vrtulník. Cokoliv jiného by bylo zbytečné harakiri. Zvažujeme s Jáchymem možnost pokračovat ve dvou, ale nějak nám to k té situaci nesedí, když dolů, tak všichni spolu. Na vrtuli čekáme skoro 40 minut. Je nádherný slunný den a i když do stěny nesvítí, zima nám není. Kocháme se výhledy do kraje, ale taky se pomalu smiřujeme, že se dneska na vrchol nepodíváme. Když vrtulník konečně dorazí, tak nejdříve odnáší Dannyho a pak mě s Jáchymem. Pocit když se odlepujeme od stěny je úžasný. V prvním momentě mi bleskne hlavou: “Vždyť už nezbývalo moc!” a pak, jak se od stěny rychle vzdalujeme, se snažím si pořádně užít tenhle nevšední pohled. Většina zachraňovaných si asi výhledy při odletu moc neužije, nám naštěstí nic není, máme vlastně štěstí na tuhle příležitost. Vždycky jsem si říkal, že jednou bych se rád proletěl.

Ondřej Mrklovský