Byl jsem šťastný, když mi telefony zvonily už od úterý a blížící se skvělé počasí výrazně zvýšilo pravděpodobnost, že se po roce sejdeme v nejsilnější sestavě. I s mým novým výborným parťákem Horem. A první, s kým jsem byl na jisto domluvený, byl Jožo Capcara – náš parťák z Kežmarského štítu. Plán byl jasný. V pátek provedeme investigaci podmínek a v sobotu na ostro buď můj projekt, nebo Narovnání. A v neděli/pondělí úchvatný Prostredný hrot.

 

Predná Bednarzova lávka

Prvosjezd Milič Blahout, květen 1988. Severní stěna. 800 vm, 50 až 55° na 50ti metrech a kilometr sjezdu ve sklonu kolem 40 až 45°.

Ohromná a kolosální linka Miliče Blahouta z 80. let. Náš nejtěžší sjezd s Karlem (Svobodou) v roce 2016. Můj cíl byl doprovodit sem Horeho, omrknout svůj projekt a případně to ve trojku ještě s Jožem v sobotu slyžovat. Karel ještě nesjel severku Štrbského štítu, tak měl plán tam.

S Horem jsme se až kolem půl 12 dostali do ústí žlabu a s ohromením zírali na moře starého hutného prašanu, které nás tu čekalo. Čtyři hodiny nám trval výstup v dechberoucí scéně skalních kulis a hlubokých a dalekých panoramat. Ještě se mi nestalo, abych těžký sjezd zahájil až v 16h odpoledne!

Krom jen pár míst, kde byla deska, ledová krusta, či beton, které se buď daly objet a nebo lyžemi rozbít. Prožili jsme celou hodinu dlouhé neuvěřitelné prašanové peklo v extrémní lince. Byli jsme z toho úplně hotoví štěstím. Zažil jsem hodně, ale toto ne. Západ slunce jsme už klasicky pozorovali v Hlinské dolině a východ měsíce nám pomohl sjet ubetonované Nižné Koprovské sedlo bez čelovek. A temný les na chatu jen za svitu jednoho mobilu. Závěr jak hrom.

Je jasné, že jsme dost poseděli a další den nás čekal ještě větší výkon. Šli jsme se podívat do Narovnání Grónského lávky. Podmínky však byly velmi nejisté, proto Jožo Capcara, který už tady provedl průzkumy před měsícem, a se kterým jsem počítal, zůstal u původního plánu jet v sobotu PBL. Karel se rozhodl, že půjde s námi místo něj. Takže jsme opět byli v silné sestavě.

 

Narovnání Grónského lávky

Prvosjezd Rasťo Peťo, duben 2013. 800 výškových metrů, 50 až 55°. Po napojení na originál jeden traverz 55°až 60°.

Všichni tři jsme byli ohromeni touto linkou, jakmile se objevila v průvodci www.miropeto.sk. Zaujala nás víc než Originál, který stále traverzuje a ještě se tam stoupá s lyžemi nahoru. Toto vede v děsivé expozici přímo dolů.

Když jsme se podívali z malého sedélka pod Malou Rohatou štrbinou dolů, tak jsme si shodně řekli: „To nemůže být ono, to nejde sjet!“ A půl hodiny jsme běhali po skalnatém hřebeni a hledali něco lehčího. Když jsme nic nenašli, tak se Karel rozhodl slézt na mačkách až do žlabu a tam vítězoslavně zavolal, že to půjde! V té chvíli do nás vlil opravdu hodně vítěznou náladu, protože celá linka byla opět v nádherném prašanu. „Stoleté podmínky,“ zvolal jsem nadšeně.

Jedinou obavou zůstávalo, že v nejtěžším a nejužším místě byla pochopitelně na betonové zmrzlé desce jen malá vrstva tohoto vzácného sněhu. Karel dostal právo první jízdy. Vyrazil z malého sedélka níže a do linky vjel traverzem přes skalní hřebínek. Expozice byla doslova hrůzostrašná. Nafoukané peřiny na krátkých a velmi strmých skalách, a dál už jen kilometrová propast až na Mořské oko. Po něm Hore startoval už z nafoukané vyvýšeniny mezi skalkami jako původně Rasťo Peťo. Prvních pár metrů raději sešlapal a spustil se šikmo na hřebínek a doprava do žlabu.

Jel jsem třetí, abych udělal fotky shora. Sníh jsem si nejprve osahal a začal mu věřit, že se nesesune. Proto jsem skočil hned pod sedélkem psychicky nejtěžší oblouk, pak už to byla pohádka až do žlabu. Tady začalo peklo, protože kluci už skákáním shrnuli prašan v úzkém žlabu a skákat oblouky na betonu sevřený skalkami bylo hodně těžké. Pár metrů jsem taky sešlapal.

Na malém hřebínku v přejezdu do širšího žlábku v jednom přeskoku Karel dokonce dva metry s prašanem pod lyžemi ujel na ledu a hrklo v nás.

Dál už začaly prašanové orgie. Pořád ještě ve značném sklonu a zdrcující expozici. Trošku prekérní situace nastala, když Karel, který neznal Originál (my s Horem jsme už jeli Originál alespoň od traverzů), podjel linku a bylo hodně prekérní dostat se zpět.

Za námi se dolů neúnavně probíjel Karlův kamarád a dávný parťák, boxer Petr Špása. Ochranku jsme tedy měli s sebou. 🙂 Na Originále Grónského lávky jsem si konečně mohl vychutnat první pozici a kreslit do načechraného peří první stopu. Z euforie mě rázem vytrhlo skřípaní hran v nejprudším sklonu krátkého přes 55° strmého trychtýře. Dvakrát jsem během jízdy prudce zapíchl cepín do zmrzlé kúry, než mě uklidnil hluboký prašan na hřebínku za trychtýřem. Opatrně a se zatajeným dechem místo zvládli i ostatní, včetně Petra na mačkách.

Dál už jsme si všichni čtyři užívali doslova kosmický zážitek v neskutečném a dokonalém prašanu až pod Rysy. Několik videí a skvělé fotky budou brzy následovat. Toto je už jiná dimenze obtížnosti. Jak psychicky, tak technicky.

S Karlem jsme překonali i náš loňský „Kežmarák direkt“. Dole jsme se objímali jako děti a přijímali četné gratulace od korzujících turistů na Rysy. Potěšila mě radostná sms z vrcholu Nižných Rysů od kamaráda Miša Mravca, s kterým jsem byl ve spojení, takže o našem odvážném plánu věděl a šel si náš sjezd prohlédnout z balkónu.

 

Prostredný Hrot

Holt Robovi Gálfymu a Ivanovi Urbanovičovi ml., duben 1983, za jednu z nejspektakulárnějších extrémních linek v Tatrách. Je tu velmi těžké vystihnout podmínky, jaké měli bratři Peťové a Robo Vrlák 25.3. 2016. Po nich to sjel Jožo Capcara vloni odvážně v dost kritických podmínkách. 850 vm a 45°až 50° na 100 metrech. Jeden krátký skalní hřebínek nahoře přes 50°.

Večer po Narovnání jsme přijali bláznivý plán, abychom využili mimořádné podmínky tohoto víkendu, které se dlouho nemusí opakovat! Vyspal jsem se odpoledne a v noci přejel na Štrbské pleso, převezl auto na Popradské pleso zastávka a přespal v autě. V půl páté ráno starého času, pak přijeli kluci Karel a Hore k autu a přejeli jsme do Smokovce. Odtud v 6:40 nového času začala štvanice, protože slunce vstávalo velmi zostra a čekala nás téměř kilometrová ohromná stěna.

S Karlem dobíháme 8:14 pod stěnu. „Jsme pozdě, jsme pozdě,“ říkám si, nasazuju haršajzny a valím vzhůru. V dálce se blíží Hore s těžkým lavinovým batohem. V půlce kolosální stěny, kdy se nezadržitelně boříme v měkkém firnu, začínám být lehce zoufalý, že propásnem „termín“ odjezdu zájezdu. Karel mě stále nepředbíhá, což je znamením, že i na něho třetí den taky dolehla únava a časový plán se rázem hroutí. Samozřejmě mě po chvíli střídá, ale naše tempo je velmi pomalé. Horeho ani nevidíme.

Konečně vstupujeme do linky černého sjezdu a jsme alespoň pro teď šťastní, že tu je pod trochou firnu a prašanu tuhý beton!

Ovšem chvilková radost rychle vyprchává. Linka na betonu pod firnem je riziková. Karel rezolutně prohlašuje, že je to za jeho hranicí přijatelnosti. Já jsem rozhodnutý napůl, protože mě vycvičila Zadná Bašta, která je viditelně těžší, ale i včerejší sjezd. Uvidím nahoře.

Nahoře mě natěšil jednak pěkně vysněžený exponovaný skalní hřebínek, jednak horní vrcholová firnová pláň a na vrcholu jsem řekl, že jedu! Karel, že sleze mačkách a Hore, že dá taky pokus na lyžích, kam to půjde. Nemohl jsem čekat, až se Hore přebalí, protože ve 12h začala stoupat oblačnost, a proto jsem vyrazil dopředu sám.

Hřebínek nad propastí v pohodě, skály jako zábradlí a otevřela se pode mnou strmá firnová pláň na betonu jako na Zadné Baště. Stále nasvícená sluncem. Cítil jsem se naprosto jistě a krásně si zajezdil až do žlabu, kde už byl napůl stín. Kupodivu ve stínu zůstával ještě starý ubitý prašan a zase šlo jemně přeskakovat oblouky. Pak zas doleva na firn a za chvíli jsem byl nad spodním esíčkem, jako druhým těžkým místem. Tady už více betonu, ale žádný led!

„Takže na Jorneta,“ řekl jsem si. Dal jsem hůlky na batoh a do rukou dva tomahavky (tedy jeden, druhý byl lehký turistický do sněhu ☺). Prvních pár metrů v 50° jsem sešlapal, a pak jsem si všiml nasvíceného firnu pod skálou a skočil tam oblouk a hned další. Pak už mě pohltila mlha.

Zato se mi otevřela cesta do prašanu pod sněhovým hřebínkem naproti a skočil jsem tam. Získal jsem hned dalších pár metrů. Přišlo zúžení na délce asi deset metrů, a pak už na mě volala mírnější pláň do hlavního žlabu ze Sedla před Prostredným.

„Něodopněm,“ zní mi v uších Capcarovo heslo ze sjezdu Prostredného hrotu. Pár metrů opět sešlapávám a najednou pod lyžemi opět cítím, spíš než v mlze vidím, starý ubitý prašan. Okamžitě mě zalila vítězná nálada, protože tohle už seskáču.

Velkou radost pod žlabem na pláni mi kalí jen obavy o kamarády, hlavně Horeho, protože není ještě dost zkušený a bude to chtít seskákat. Jdou ale pozdě a Hore to má už dost zmrzlé. Naštěstí bere rozum do hrsti a od poloviny sešlapává, byť na lyžích. Nad ním Karel na mačkách. Zatím mi pořádně mrzne firn v mlze, což je jenom dobře, ale nemohu čekat dlouho. Takže jakmile kluky slyším nad sebou, jedu do hlavního žlabu. Tam počkám a všichni si vychutnáváme nádhernou scenérii ještě asi půl kilometru dolů.

Pivo na prosluněné terase Zamkovské chaty nemůže chutnat lépe! Díky kluci, díky hory, díky všem, co nám fandí!!! Absolutní nádhera se rozlévá v našich srdcích. „A hurá za našimi holkami,“ velí Hore.

 

Rosťa Tomanec
facebook.com/rostislav.tomanec

 


Nechte nám tady email a dostávejte lezecké tipy do schránky

[mc4wp_form id=“1225″]