Měli jsme obdivovat krásy hor v Peru. A taky být manželé. Jenže člověk míní a korona mění… Svatbu jsme sice odložili, ale hory si vzít nenecháme! Využili jsme tedy otevřených hranic a vyrazili do Švýcarska na legendární Spaghetty route; kompletní přechod masivu Monte Rosy. Sehnat na tuhle akci zbytek posádky nebyl problém. Všichni jsou po „koronakrizi“ na hory natěšení. My s Radkem jsme sice už stihli Bernské Alpy, ale protože bylo ještě dost sněhu, nepadl žádný vrchol. A tak v plném počtu čtyř vyrážíme směr Zermatt, kde začíná náš přechod.

Projíždíme Německem a na hranicích si vůbec nepřipadáme, že by měly být někdy zavřené. Jen při placení na benzínce je nutná rouška. Nad ránem přijíždíme do Tasche, kde si dáme ještě šlofíka. Zastavujeme před kempem a raději ani nevylézáme z auta, abychom moc neprovokovali místí parkovací mafii. Po asi hodině spánku si jdeme vybrat taxikáře. Do Zermattu se totiž smí jen s elektromobilem. Ostatní musí auto nechat v Taschi a dopravit se bud električkou nebo taxíkem. Pán taxikář nás vítá a chce nás do Zermattu odvést hned. Vůbec mu nevadí, že mám na sobě deku. Očividně je zvyklý na ledacos. Od smradlavých horolezců vracejících se z túry po princezny na šteklých. Téměř hodinu nám trvá, než se převlečeme a přebalíme. Přeci jen nás čeká minimálně šest dní v horách. Konečně nasedáme do taxi dodávky a vyjíždíme vstříc dobrodružství.

Breithorny a Roccia Nero

Vysadí nás na začátku Zermattu, k lanovce docházíme pěšky. Po prvním kopečku s krosnou už funím jako lokomotiva. A to mě s ní na zádech čeká ještě několik dní. Je inverze, a tak hory nejsou vidět. Kupujeme si nejdražší jízdenku na lanovku v životě. Necháme se totiž vyvést na Kleine Matterhorn, nejvýše položenou stanici lanovky v Alpách. Už z lanovky mám obavy, přeci jen během krátké doby se hned dostaneme do velké nadmořské výšky. Mé tělo je naštěstí lehce aklimatizováno z posledního výletu a díky tomu s náhlou změnou nemá žádný problém. Postupně se dostáváme nad mraky a objevují se první výhledy. Pohled na Matterhorn se snad nikdy neokouká. Oblékáme sedáky, nazouváme mačky a vyrážíme směr Breithorny. Většina „horolezců“ míří na první dva z nich. Ty jsou taky nejjednodušší a z lanovky to je pouze asi 300 výškových metrů. My máme ovšem v plánu komplexní traverz, a tak je zatím podcházíme. Ranní balení nám zabralo víc času než jsme plánovali a už je pozdní dopoledne. Slunce paří, sníh taje a my se s plnými baťohy boříme. No možná jsem nám mohla na dnešek vzít něco jiného k jídlu než řízek se salátem, přeci jen se pronese. Měníme plán a rozhodneme se, že přechod raději necháme na další den, kdy budeme moci vyjít brzy z rána a vyhnout se tak měkkému sněhu. A aspoň budeme čerství, když dospíme noc strávenou v autě. Zůstaneme tedy na bivaku Rossi e Volante.

Když dorazíme, jsme zde téměř sami. Obsazujeme ihned matrace ve spodním patře. Během odpoledne se však plní a za chvíli nás je v bivaku pro 12 lidí asi třicet. Někteří jedinci si dokonce kopou nad ním záhrab. My máme štěstí, že se sice tulíme, ale pořád spíme na matracích. Někdo spí dokonce v sedě u stolu nebo na zemi s našimi krosnami pod hlavou. Večer proběhne klasická hádka mezi přívrženci a odpůrci otevřeného okna. Jedinci z matrací ho chtějí mít otevřené, protože v chatičce je nedýchatelno. Setkává se to ale s odporem od jedinců od stolu, kterým je zima. Ještě aby ne, když nemají ani spacák. No, pokud nechytneme koronu tady, tak už fakt asi nikdy.

První skupinky vyráží ráno po druhé. Povětšinou ty, na které nezbylo místo na matracích. My vstáváme ve tři a ve čtyři vycházíme. Sníh je krásně zmrzlý a s bořením z předchozího dne se to nedá srovnat. Na první vrchol Roccia Nera dolézáme s východem slunce. Po hřebínku postupujeme na další vrcholy; Breithornzwillinge, Breithorn Orientale. Terén začíná být zábavnější. Z nějakých skalek je potřeba dost nepříjemně slanit. Začínáme chápat, proč je doporučovaný přechod od východu na západ.

U Breithorn Centrale doháníme spolunocležníky z bivaku. Zde je taky klíčové místo přechodu, trojkové lezení na mačkách v nadmořské výšce 4000 m. Jsme rádi, že jsme předchozí den věnovali odpočinku, protože bychom jinak z časových důvodů v tomto místě volili únikovku. Rozdělujeme se na dvojice, které jsou na lezení po skále příhodnější. Postupně přelézáme jednotlivé zuby a užíváme si pocitu z lezení ve vysoké nadmořské výšce. Skála není odjištěná, a tak využíváme kameny a občas použijeme nějaký friend. Lezení, i když na mačkách, mi nepřijde obtížné, ale i přes to jsem ráda, že cestu nemusím tahat. Po asi dvou hodinách lezení se konečně dostáváme na vrchol. Shodujeme se, že ačkoliv jsme čekali výstup lehčí, všem se nám líbil moc. Na předchozích vrcholech jsme byli sami, tady se připojují z druhé strany cesty od lanovky, a tak je tu narváno. Rychle ještě vybíháme na poslední z Breithornů, Breithorn Occidentale, abychom dokončili komplexní traverz a míříme zpět do bivaku. Dole je cesta opět měkká, ale na rozdíl od předchozího dne jdeme na lehko. Nejhorší z celého výstupu nám nakonec přijde poslední kopeček před bivakem. Na bivak přicházíme opět jako první. Odpoledne sice přichází další lidé, ale již v daleko menším počtu. Je totiž neděle a tak výstup neplánuje tolik dalších horolezců.

Castor a Polux

Ráno opět vstáváme ve tři. Vycházíme tentokrát na těžko. Dnešní cíl je chata Sella. S plnou polní dojdeme do sedla mezi Castor a Polux. Zde necháváme věci a na lehko bez baťohu se vydáváme západní cestou na Polux. Na cestě je ještě dost sněhu, ale někdo ji před námi již prošlapal, a proto následujeme stopy. I tak se najde místo, které je díky množství sněhu dosti nepříjemné. Shodujeme se, že dolů raději půjdeme normálkou, i když by slezení zpět do sedla bylo výhodnější. Na vrchol Poluxu se opět dostáváme těsně před východem slunce, jenže tentokrát jsme tu úplně sami. Nikdo sem dnes před námi ještě nevylezl. Užíváme si první ranní paprsky a slézáme k soše Madony. Scházíme po řetězech dolů a potkáváme první horolezce mířící nahoru. Jsme rádi, že jsme zvolili tenhle postup a cesta není jednotvárná. Vracíme se pro baťohy a po krátké pauze se vydáváme na Castor. Po předchozí aklimatizaci na Breithornech nám cesta ubíhá rychle i přesto, že jdeme se všemi věcmi. Jediné nepříjemné místo je pod vrcholovým hřebínkem, kde je velká odtrhová trhlina. Nad ní se se cesta mění už jen ve schody vykopané ve sněhu. Radek jde první. Vrchol začíná být ledový, a tak použije pro jistotu několik šroubů do ledu, aby náš výstup byl bezpečnější. Postupně všichni přelézáme hranu a dostáváme se na finální hřebínek, který je malou zkouškou na Lyskammy. Radek je tu po třetí, já po druhé, a proto nás tento vrchol nechává celkem chladnými. Jen máme srovnání obou cest. Cestou dolů na Sellu pořád vzhlížíme k Lyskammům a přemýšlíme nad tím, kudy vede cesta a jak celý výstup provedeme. Pod vrcholem je dvojice horolezců, kterou bedlivě pozorujeme, dokud neslezeme ze sedla dolů a nezmizí nám z dohledu. Na chatu přicházíme už před polednem, a tak máme celé odpoledne čas na odpočinek před hlavním výstupem. Přeci jen se na chatě cítíme komfortnější než v bivaku.

Hlavní bod výletu: traverz Lyskammů (s Pyramidou Vincent)

Dnes je den D. Pokusíme se zdolat hřeben Lyskammů ostrý jako břitva. Sice není technicky obtížný, ale je velice zrádný. Pět kilometrů se pohybujete ve výšce nad 4000 m s tím, že větší část je pod vámi 1000 metrů propast. Navíc je plný zrádných převějí a místy je jen na pohorku. Pro mnoho výprav se stal osudný, a proto se mu přezdívá Menschenfresser, lidožrout.

Dáme na dobré rady a nakonec vycházíme opět ve čtyři, o hodinu později, než jsme plánovali. S námi z chaty vyráží několik skupinek. Rychle dosahujeme sedla ve čtyřech tisících a blížíme se k velikánovi. Cesta se horší ale zatím mi nepřipadá tak zlá. Přidává se studený vítr a po dnech, kdy jsem se jen potili, mrzneme. Mám na sobě všechno oblečení a hledám péřové rukavice. Jsme rádi, že jsme vyšli o hodinu později, jinak by zima byla daleko větší. Těšíme se až vystoupáme na hřeben a budeme si užívat teplé sluneční paprsky. Máme téměř ideální podmínky na výstup. Sníh ještě není úplně odtátý, ale ani není nový. Loni jsme tu byli o tři týdny později a výstup byl už bez sněhu. Dal se provést pouze s lezeckými cepíny, které jsme tenkrát neměli, a tak jsme ho museli vzdát. Teď máme ledový pouze vršek, věřím ale, že pokud nenasněží, bude to brzy opět čisté lezení v ledu. Přelézáme na hlavní hřeben. Vítr sice neustává, ale paprsky nás pomalu rozehřívají. Pokračujeme po hřebeni na první z Lyskammů a já si říkám, že to není tak strašné, jak jsem se bála.

Konečně jsme nahoře a já vidím hlavní dvoukilometrový hřeben mezi oběma vrcholy v plné kráse. Při pohledu na něj se vrátí mé obavy. Přemýšlím, zda se můžu opřít o cepín, když vidím díry skrz převěj od předchozích horolezců, přes které dohlednu až na ledovec, který je tisíc metrů pod námi. Tají se mi dech a pečlivě sleduji každý svůj krok. Hřeben se nedá zajistit a pokud mi to podjede, jediná záchrana je pohotová reakce kamarádů na laně a jejich skok na druhou stranu. Jen při pauzách na výdech je čas se rozhlédnout. Sněhový hřebínek se mění a přibyde nějaká skalka, která je potřeba přelézt. Lezení to není nijak složité, ale s tisíci metry pode mnou chytnu panickou hrůzu a bojím se jít dál. Je potřeba udělat bez pevných rukou delší krok kolem kamene s doskokem do sněhu a věřit, že se pode mnou po dopadu neodtrhne. Zhluboka se několikrát nadechnu a s přivřenýma očima se odhodlám ke skoku. Sníh naštěstí drží a já můžu pokračovat dále. Jsem celkem ráda, že jsme výstup odložili o rok, protože loni bych se bála daleko víc. Za ten rok jsem přeci jen něco vylezla a získala větší jistotu na mačkách. Vypadá to, že nejtěžší místo máme za sebou. Za chvíli přijde ještě slanění, ale to už je po minulé části celkem sranda. A do toho nepřestává foukat silný studený vítr. V zimě se nedokáži pořádně napít, a tak ještě v kombinaci s nadmořskou výškou kolem 4500 m dostávám migrénu. Připadám si, že se mi hlava rozskočí.

Pod druhým z vrcholů nacházíme závětří, a tak konečně odpočíváme a snažíme se doplnit tekutiny a kalorie. Po krátké přestávce vystoupáme na další vrchol a hned míříme dolů. Sice dolů, ale cesta jde pořád po hřebeni. Není tak exponovaný jako hlavní hřeben, ale s přibývající únavou a měknutím sněhu si musím pořád dávat pozor na každý krok. Cesta dolů mi přijde nekonečná a bolest hlavy pořád neustává. Když Radek navrhuje, že si po cestě na chatu Gnifetti dáme ještě Pyramidu Vincenta, která mi jediná chybí na Monte Rose, zpražím ho naštvaným pohledem s tím, že v tomhle stavu rozhodně nikam dál krom chaty jít nehodlám.

Konečně jsem dole na ledovci. No dole, pořád jsem ve výšce kolem 4000. Nicméně tu nefouká vítr a svítí sluníčko, a tak se můžu pořádně napít. Bolest hlavy pomalu odeznívá. Je teprve poledne, takže máme pořád dost času. Tak jo, jdem posbírat zbylé kopce. Vydáváme se k bivaku na Balmenhornu. Kluky posíláme na Corno Nero, tu máme z loňska, a proto raději odpočíváme. Asi po hodině se kluci vrací a společně stoupáme na Pyramidu Vincent. Jsme už úplně aklimatizovaní, a tak výstup zvládneme pouze s jednou krátkou pauzičkou na výdech. Odtud vypadá vrchol Lyskammu opravdu majestátně. Nemohu uvěřit, že jsem na něm stála před pouhými pár hodinami. Scházíme pohodovým tempem k chatě, kde na nás čeká výborná čtyřchodová večeře, odměna za náročný výstup.

Dufourspitze

Kompletní přechod masivu Monte Rosy zahrnuje i výstup na Dufourspitzi a Nordend ze Zumsteinspitze. Počasí nám pořád přálo, a tak jsme se rozhodli zkusit přechod dokončit. Na Dufouspitzi nás sice lákala jiná výstupová cesta po žebru s názvem Cresta rey, ale bohužel nebyla prochozená, tak musí počkat někdy na příště.

Po bohaté snídani se tedy opět vydáváme nahoru. Tentokrát mi už vůbec nepřipadá, že jsem tak vysoko. Jde se celkem lehce. Asi po dvou hodinách s krátkou přestávkou v sedlu vylézáme na Zumstein. Už zdálky vidíme, že cesta je prochozená a poposkočí nám radostí srdíčka. Mě zároveň dohánějí i obavy. Samotný výstup na Dufourspitzi po skále je celkem bezproblémový, klíčové místo je ovšem sejití do sedýlka po oblíbeném sněhovém hřebínku.

Na Zumsteinu se rozhodujeme, zda cestu máme zkusit. Po krátké váhaní se na ní přeci jen vydáme. Místní guide, který je zrovna na vrcholu s klientem na nás s obdivem pokukuje. Nejdříve je hřebínek široký a jde se zapřít o cepín. Postupně se ale zužuje opravdu na tu pohorku. Cesta navíc vede dolů. Udělám na něm asi dva opatrné kroky. Ale dál to bohužel nejde. Hrozně se bojím. Hřebínek vede nejen dolů ale do zatáčky, za kterou není vidět. Tuším za ním opět jen vykopané stupy dolů. Na jednu pohorku. A tentokrát pod sebou největší stěnu v Alpách Marineli, která dosahuje úctyhodných 1600 m. Věřím, že kdyby se mě smekla noha, Radek pohotovou reakci zvládne a na druhou stranu skočí. Smeknout se ale noha Radkovi, který jde za mnou…No ani nechci pomyslet. Mám skoro v očích slzy strachu a jsem si jistá, že dál pokračovat nechci. Radek je sice trochu zklamaný, ale nenutí mě jít dále. Hlavní cíl přechod Lyskammů si splnil a vylezli jsme dohromady na úctyhodných 11 čtyřtisícových vrcholů! Kluci se jdou na hřebínek alespoň podívat. Beze mě by se asi hecli a zkusili ho, ale takhle jsou rádi, že na něj nemusí. Taky se jim úplně nezamlouval.

Necháme jít tedy kluky napřed, aby si aspoň vyběhli Signalkupe, kde jsem taky už loni byli a společně sestupujeme na Monterosa hutte. Čeká nás dlouhých asi 1700 výškových metrů dolů po ledovci Glenzgletscher, který bohužel už není v nejlepší kondici a je plný trhlin. Kvůli náročnému sestupu nedovolujeme klukům výstup na Partospitzi, abychom ho měli aspoň trochu zmrzlý a udrželi nás sněhové mosty. První část sestupu nás baví. Procházíme ledové království plné krásných ale nebezpečných seraků. Podchazíme Lyskammy a obdivně na ně koukáme. Dokonce i na nich identifikujeme lezce pokoušející se o kilometr dlouhou severku.

Postupně sníh začíná měknout a nás sestup přestává bavit. Je nekonečný. Začínáme se opět občas bořit. Navíc přibývají trhliny a my díky hledání bezpečné cesty zpomalujeme. Pavel jde první, a ačkoliv se všem trhlinám snaží pečlivě vyhnout, do dvou propadne. Naštěstí jen po nohu nebo po maximálně po pás. Konečně zahlédneme chatu. Nicméně dojít k ní nám trvá asi další dvě hodiny. Potkáváme skupinku vedenou místním guidem, který nám říká, že dnes je ledovec v dobré kondici. Když toto je dobrá kondice, opravdu nechceme zažít, jak to vypadá, když ledovec v dobré kondici není. Ještě na Zumsteinspitzi jsem si připadala plná síly a říkala si, že by byla škoda Dufourspitzi nevylézt aspoň od spodu normálkou. Sestup nás ale natolik zničil, že nás rozhodně dalších 2000 výškových metrů na horu a dolů znova neláká.

Monterosa hutte a sestup do Zermattu

Konečně přicházíme na pověstnou švýcarskou chatu Monterosa hutte. Je poměrně nová a tvůrci se jí snažili navrhnout tak, aby zapadala do prostředí obklopujícího ledovce. Navíc jsou z ní krásné výhledy. Vidíme Bretihorny z druhé strany (vidět je poprvé odtud, tak z nich mám daleko větší respekt), Polux, Castor, Lyskammy a Dufourspitzi s Nordendem. Přes údolí se navíc tyčí fotogenický Matterhorn. Prostě kam se podíváme, obklopují nás známe kopce. Na rozdíl od jiných horských chat je opravdu pohodlná a díky tomu cílem i běžných turistů, kteří si chtějí užít výhled na slavné hory. Máme dostatek času, takže bychom stihli sestup až k vláčku do Zermattu, ale noc zde je opravdu zážitek. Užíváme si tedy odpolední klid v hamace a večerní západ slunce nad Ober Gabelhornem, kopcem sousedícím s Matterhornem.

Ráno konečně nemusíme vstávat brzy a přispíme si až do 7. Po snídani vyrážíme směrem k vláčku. Sestupujeme k ledovci. Po cestě potkáme ledovcové jezírko a kluci okamžitě využívají možnost koupačky. Cesta vede místy po odkrytém ledovci, místy po kamenech. Na finální ledovcový kus si raději opět nandaváme mačky. Konečně vycházíme z ledu a suti na normální pěšinku vedoucí do finálního traverzu. Po pěti dnech strávených na ledovci si užívám zeleň, kvetoucí horskou flóru a samozřejmě výhledy na Matterhorn. Chápu, že i jen cesta na Monterosa hutte je pro některé lidi opravdu krásný zážitek. Přicházíme do civilizace, na vlakovou stanici. Když jsme před šesti dny vycházeli z Zermattu, byla inverze a hory nebyly vidět. Teď je všude krásně a si užíváme poslední výhledy z vláčku dolů. Loučíme s kopci, ale víme, že tu nejsme naposledy. Dufouspitze tu na nás stále bude čekat.