Výstup Kangchung Shar (6 063 m)

Po loňské „odpočinkové“ sezoně byla chuť na vycestování do hor u většiny z nás opravdu veliká. Ovšem nějaké velké plány jsme i pro letošek nechali ještě spát. Situace s pandemií není ve světě přeci jenom ještě úplně příznivá a tak i naše plány jsou trošičku skromnější. Z Čech do Nepálu jsme s Banánem a Martinem odcestovali společně s trekovou skupinou Honzy Trávníčka s tím, že když bude možnost, pokusíme se na pár dní odpojit a něco i vylézt.

Ještě doma mě na první pohled zaujaly dva kopce ležící nedaleko našeho treku a to Kangchung Shar a Kangchung West (známé také jako Cholo nebo Mount Abi). Krásné dva kopce spíše alpského charakteru, které nezaujmou tolik svou nadmořskou výškou, jako svými dokonalými tvary a velkou strmostí. Trochu jako dva Matterhornští bráchové pěkně vedle sebe, jen ještě o dalších 2 kilometry výše. V Káthmándú tedy kupujeme permit právě na Kangchung West. Jeho severní stěna vypadá moc hezky a navíc zjišťuji, že se zde před pár lety odehrával i český pokus o prvovýstup.

Nepál je letos absolutně bez turistů a působí trochu jako město duchů. Většina „lodží“ zůstává zavřená a Nepálci jsou ještě o něco pohostinnější než obvykle. Partu máme výbornou, takže všechno běží jako po drátku. Cítím se dobře a přijde mi, že se ve výšce kolem 4 000 metrů pohybuji lépe než obvykle. Po příchodu do vesničky Dhole však nastává střih. Po ránu mě bolí hlava, čehož se nezbavím až do konce expedice. Dostávám průjem a celkově se fyzicky cítím mizerně. Po příchodu na Gokyo se navíc kazí počasí a začíná sněžit. Martin se rozhoduje, že zůstane s Trávou a vydá se s ním a jeho skupinou na šestitisícovku Lobouche East. Na Kangchung půjdeme s Banánem tedy sami jen ve dvou. Dva dny sedíme v chalupě a koukáme, jak sněhu neutěšeně přibývá. Po dvou dnech se počasí přeci jen lepší a naše cesty se rozchází. Ještě pomáháme Trávovi a jeho skupině prošlápnout cestu přes ledovec do Dranangu. Napadlo dobrých 40 centimetrů nového sněhu, takže si docela mákneme. Je jasný, že v těchto podmínkách bude fuška dostat se jenom pod kopec!

Další den nabalíme batohy a pozdě odpoledne vyrážíme z Gokya přes Ngozumba glacier, do našeho základního tábora. Ten plánujeme postavit na bočním ledovci Gaunara glacier. Hluboký sníh nám ztěžuje postup a tak jsme nuceni jednou bivakovat. Druhý den brzy odpoledne stojíme pod severními stěnami a stavíme náš malý stan na moréně o něco výš nad ledovcem. Zítra ráno si odneseme lezecký vercajk přímo pod stěnu a omrkneme podmínky přímo na místě. Pozítří začneme lézt. Takový je tedy plán!

Ráno se necítím nejlépe. Bolí mě v krku a je mi dost slabo. Přesto vstávám a balím si do batohu lezecký materiál. Jsem trochu nervózní a maličko nepříjemnej na Banána. To bude tím stavem. Ani nepočkám na kamaráda a trochu otráveně odcházím. Je mi hůř a hůř a polívá mě studený pot. Kašlu na to! Zastavím se a obsah batohu demonstrativně vysypu na zem. Mrsknu lyžařskou hůlkou o kameny a bezeslova odcházím do stanu. Jsem strašně, strašně zklamanej! Hlavně kvůli Banánovi. Je to totiž takový můj souputník už od malička. V žáčcích jsme proti sobě lyžovali, trénovali spolu, chodili spolu na stejnou školu, později začali lézt ve Skaláku a v Tatrách, chodili spolu ve dvojici závody českého poháru ve skialpinismu… No nadělali jsme se hovadin! Je to prostě jeden z mých nejlepších kamarádů a já ho teď vytáhnul do Himaláje. Musím se dát do kupy!

Další dva dny proležím ve stanu a náš čas se začíná tenčit. Jídlo jsme si sbalili na šest dní a perioda pěkného počasí se chýlí ke konci. Můj stav se nelepší a Banán navíc hlásí velmi špatné podmínky přímo ve stěně. Pokud zítra nevyrazíme, je konec. Vymýšlíme náhradní plán. Zkusíme vylézt na Kangchung Shar. Jakkoliv a kudykoliv… Od severu se to zatím nikomu nepodařilo. Respektive došlo pouze k jednomu neúspěšnému britskému pokusu zhruba před pěti lety.

Ráno se cítím obstojně a tak vyrážíme. Sice jsem slabej jako moucha a klepou se mi nožičky, ale necítím se nemocný. Za hodinku a půl jsme pod nástupem. Dohadujeme se kudy povedeme výstup a začínáme lézt. Rampy, koutky, převísky i tvrdé ledy – to všechno je dnes na pořadu dne. Jakmile se mám pověsit do cepínů, tak cítím, jak mi rychle dochází síly. Fyzicky náročné úseku musí chodit první Banán a šlapat mi stopu. Kolem druhé hodiny odpolední dosahujeme výšky asi 5 600 metrů, kde stavíme náš výškový tábor. Oba toho máme tak právě dost. Je docela teplo, tak sedíme před stanem a pozorujeme neuvěřitelné panorama Himaláje. Cho Oyu, Everest, Jasemba, Nangpai Gosum a Hinču máme jako na dlani. Jen ty podmínky… Stěny jsou suché, jen samý tvrdý led a po firnu ani památky. Na skalách zase pouze nesoudržný sypký sníh, po kterém se nedá lézt. Náš zrak se upíná k vrcholové stěně, která už sice prolezena byla, ale absolutně v odlišných podmínkách. Máme se na co těšit! Zítra nás čeká tvrdé mixové lezení a to zdaleka není všechno.

Ráno ve čtyři zazvoní budík a o hodinu a půl později vyrážíme. Je kosa jak z nosa. Letos je v Himalájích obecně hodně chladno. Stoupáme navázáni přes mírný ledovec pod nástup, když v tom se mi srdce málem zastaví v krku. Sněhová podložka mi bleskově sedá pod nohama a po okolí se rozletí zlověstný zvuk WUMM! Strašná pecka! Takhle zřetelně jsem to ještě v životě neslyšel a můžeme být rádi, že jsme si to celé neodpálili na hlavu. Terén není kdovíjak strmý, ale tím hůř. Vymýšlíme taktiku a jdeme lavinovým svahem navázání 30 metrů od sebe a na každém ledovém ostrůvku mezi sebe vrtáme ledovcový šroub. Je 40 centimetrů nového sněhu, který je nasněžený přímo na tvrdém vodním ledu. Když to celé ujede, tak snad zůstaneme viset na těch šroubech. To je teda představa!

Terén už je naštěstí strmější a tolik sněhu se neudrželo. Lezení je ale strašnej opruz. Sníh neposkytuje vůbec žádnou oporu a lýtka doslova hoří na tvrdém štípavém ledu. Modlíme se, abychom už konečně byli na hřebeni. Vrchol se zdá být na dosah, ale teď nás čeká několik těžkých mixových délek. Všechno nám ztěžuje ten zatracený volný sníh, který zasypal všechny kouty i plotny. Zatluču skobu a očistím terén nad sebou. Zatluču další a takhle se to opakuje stále dokola. Nejsem schopný udělat nějaký větší odlez, protože se bojím pádu, když nevím, po čem lezu. Banán je o něco v lepší formě. Je to tvrďák!

Je právě poledne, když už není kam stoupat! Huf, máme to! Ani jsem na rozdíl od Banána nedoufal, že dolezeme až na vrchol. Takhle jsem si v Himalájích ještě nezalez. Je to prostě o podmínkách. Děláme pár fotek a začneme rychle sestupovat. Přeci jen se ještě dnes chceme dostat až pod kopec. Počasí se kazí a začíná sněžit. Slaňujeme po hřebeni až do míst, kde začíná led. Moc se s tím nemažeme a na štandech zanecháváme několik skob a smyček… snad nám materiál bude stačit až dolu. Stále mumlám něco ve smyslu, že jsme strašně pomalí a tak. Taky mi už hrabe, měl bych se na to vodění už vykašlat. Naopak to jde jako po másle. Sem asi opravdu postiženej! Slaním 60 metrů, zavrtám šroub, udělám abalaky, protáhnu smyčku a mezitím už je tady Banán. Protáhne lano a stáhne ho. Takhle se to opakuje do nekonečna až dolů na ledovec. Ani jsme si pomalu nevšimli, že se rapidně oteplilo. Pod difuzí je nedýchatelno. A zase řešíme laviny, ach jo! Mizíme tak rychle, jak jen umíme. Banán se navazuje na lano a půlku hází do batohu. Já mám druhou šedesátku v batohu pro případ záchrany. Teď se zase málem posral Banán. „WUMM!“ Něco na něj pokřikuju kudy má jít a tak. Kdyby to ale ujelo, tak je to asi jedno.

Za chvilku jsme v bezpečí našeho stanu. Moc se nezdržujeme a všechno v rychlosti balíme. Zkusíme seběhnout po klasické cestě na jižní stranu hory ještě dnes. Celkem dobře se zorientujeme a částečně sestupujeme a slaňujeme po kraji ledovce dolů k úpatí. Ani to nás však neuspokojí. Napěchujeme batohy lezeckým harampádím a začneme opět sestupovat. Tentokrát až do civilizace. V Dranangu jsme se setměním. To byl den…. Další večer už se setkáváme s Trávou a jeho skupinou v Namche Bazaru. Vypadá to tady jako v lazaretu. Spousta lidí je nemocná a do Čech nakonec odlétá jen asi polovina. Většina z nás je bohužel covid pozitivních. Čas na výlety ještě evidentně nedozrál.

Cestu s názvem „Ádův nebeský traverz“ TD+ věnujeme bývalému náčelníkovi krkonošské horské služby a Banánovu strýci Adolfu Klepšovi. (12. 9. 1964 – 10. 10. 2017). Čest jeho památce! Howgh

Zdeněk Hák