Kam se vytratil Karel Svoboda

Karel Svoboda je tak trochu Ferda Mravenec. „Právnické montérky“ hbitě převléká za goráčovku a ke sportovním radovánkám přidal i režírování filmového dokumentu. Na rozdíl od svého literárního kolegy se nedrží při zemi. Vlastně naopak. Ty nejzajímavější zážitky v jeho životě se totiž odehrály na zasněžených svazích hor.

Jsi muž mnoha tváří (právník, lyžař, běžec, dokumentarista), který svůj skialpinistický um odložil na druhou kolej a vrhl se do režírování dokumentu o šumavských lesích. Jedná se o krátkodobou odbočku nebo Tvá kariéra extrémního lyžaře vzala za své?

„Nevím, jestli to nazývat slovem kariéra, ale ten ohromný tah, který jsem cítil a který mě táhnul do hor a do těžších věcí na lyžích, ten teďka necítím. Místo toho mě to vtáhlo dolů do lesů. Tím se pro mě otevřel nový svět a odněkud se vzal velký zájem tenhle svět prozkoumávat. Vznikla spousta nápadů, začal se plnit seznam „to-visit“ míst a tím i ubylo času na jiné věci, třeba vyšší hory.“

Mohl bys prosím připomenout, proč Tě poslední dobou tolik nevídáme na zasněžených svazích?

„Zlomem byla lavina, ve které zůstal kamarád Simon Kolaja. Vždycky mi bylo jasné, že nebezpečí v horách je, ale člověk tak nějak doufá, že se to jemu a jeho kamarádům vyhne. Od té doby, co jsme se vrátili z Hedvábné stezky, začali odcházet lidi, co jsem znal – Roman Ropák Tyl, Pavel Michut, Radovan Hore Horecký… Hodně jsem o tom přemýšlel. Pak když se to stalo Simonovi, byla to velká rána. Když vidíš, jaká díra po takovém člověku zůstane. Je to rána, ale zároveň velmi silný signál. Začal jsem zpětně víc přemýšlet o věcech, co jsem v horách prožil, přehrávaly se mi některé nebezpečné situace. Něco se ve mně překlaplo a najednou jsem vůbec neměl chuť něco těžšího v horách podnikat. A tenhle stav zatím trvá.“

Jak vzpomínáš na bláznivou jízdu přes půlku světa, kdy jste společně s Martinem Šťouračem absolvovali autem cestu z Prahy po Hedvábné stezce až do Kazachstánu? Jakou historku z tohohle tripu budeš jednou vyprávět vnoučatům?

„Na Hedvábnou stezku si vzpomenu rád, ty obrazy jsou pořád živé. Ale vlastně mi to přijde hrozně dávno a když si vzpomenu, jaké jsme měli plány po návratu… musím se trochu smát. Člověk míní, život mění a klidně se pak ubere úplně jinou cestou. Nemám moc dobrou paměť, takže těžko říct, co si budu pamatovat, až se mě na to vnoučata zeptají. Proto jsme napsali Nahoru a dolů Hedvábnou stezkou jako knihu, aby to vyprávění pak bylo jednodušší.“ 🙂

Celej tenhle roadtrip vyvrcholil přeletem do Nepálu a výstupem na osmitisícové Manáslu, které jste sjeli z 7 950 metrů na lyžích. Kolik obloučků člověk v takové výšce udělá, než se musí zastavit? Absolvoval jsi ve svém životě něco náročnějšího?

Člověk s mojí kondicí udělá v těch nejvyšších místech oblouček jeden, maximálně dva. Martin jich udělal víc. Každých sto, dvě stě výškových metrů je hodně znát, takže čím níž jedeš, tím už to pak jde líp. Měli jsme docela slušné podmínky, takže to sjezd ulehčilo. Co se výšky týče, tohle bylo nejnáročnější z toho, co jsem absolvoval. Co se fyzické a psychické obtížnosti týče, zažili jsme i náročnější věci. Fyzicky mi přišlo asi nejnáročnější, když jsme se v roce 2014 pokoušeli prošlápnout cestu nad C 1 na Pik Komunisma. Tedy spíš Martin se snažil prošlápnout, často spíš probagrovat, já byl schopen ho střídat jen občas. To byl pořádný očistec. Psychicky mi pak přišlo dost těžké a určitě jeden z nejnebezpečnějších chvil celého výletu podél Hedvábné stezky, když jsme po neúspěšném pokusu na afghánském Noshaqu sjížděli z C1 dolů. Bylo hodně nového sněhu a ten svah byl totálně lavinézní. Široko daleko nikde ani noha, takže cokoli by se stalo, by byl velký průšvih. Když jsme dojeli dolů, pořádně jsme si oddechli.“

V roce 2014 Vás smetla na pamírském Pik Komunizma lavina a měli jste s Martinem obrovské štěstí, že jste se neocitli v nadpozemském baru. Co se Ti v takové situaci honí hlavou a jaké důsledky jsi z toho vyvodil?

„Když jsem viděl, že se na nás ta lavina valí, tak jsem měl pocit, že je konec. Pocítil jsem smutek, že život asi končí, ale žádný strach, spíš jsem „čekal“, jak se to přesně stane. Jakmile jsme z laviny pak s obrovským štěstím vyvázli a trochu se otřepali, měl jsem rychle jasno, že se v horách chci pohybovat dál. Ta lavina pro mě vlastně byla strašně důležitým impulzem a nasměrováním do budoucna – ohledně hor i osobního života. Bez laviny by pravděpodobně ani nevznikl nápad na dlouhý výlet na východ podél Hedvábné stezky. Došlo mi, že není čas ztrácet čas.“

Zelené plíce. Netradiční projekt, který zrovna nesrší adrenalinem. Jedná se o televizní dokument, který jsi režíroval a zabývá se otázkou ochrany šumavských lesů. Co Tě k tomuto tématu zavedlo?

„Potom, co odešel Simon, jsem ztratil motivaci vyhledávat v horách riskantnější věci. Přes kolegyni z práce jsem se dostal k tématu Šumavského národního parku, zrovna v té době se tam začala připravovat nová zonace. Začal jsem se o Šumavu sám víc zajímat, jezdit tam, číst si o tom, chodit na exkurze a diskuze. Otevřel se ten nový svět, o kterém jsem mluvil. Jak jsem se do toho tak nořil, přišlo mi, že vidím úhly pohledu, které se v médiích neobjevují. K filmu mám blízko, tak jsem se chtěl pokusit je zachytit. I když to možná z výsledného filmu úplně nevypadá, tak adrenalin to je pořádný… Točit film o takhle velkém a složitém tématu, to je vlastně jako připravovat se a pak lézt na vysokou horu. Pořád se Ti to honí hlavou, věnuješ tomu ohromné množství pozornosti a soustředění, pořád přemýšlíš, jak na to, kudy dál. Máš to v hlavě, když jdeš spát, když ráno vstáváš. Prožíváš chvíle radosti, ale i strachu a nejistoty… přitom se snažíš neztratit spojení se svým „Bauhgefühlem“, česky řečeno intuicí (i když v té němčině to zní nějak pěkněji). Takže jsem si při tvorbě filmu adrenalinu užil hromadu, prošlapával jsem (pro mě osobně)  novou cestu, i když to pak třeba na obrazovce vypadá jako pohodička.“

Pokud bys měl kouzelnou hůlku a dokázal bys jejím mávnutím cokoliv na Šumavě změnit. Co by to bylo?

„Já bych tam zkusil přikouzlit víc upřímnosti, míň mlžení v komunikaci veřejnosti, víc péče člověka o krajinu směrem k vyšší odolnosti lesa tam, kde je stopa člověka pořádně hluboká, a víc respektu k sousedům, kteří se v blízkosti chráněných území snaží dlouhodobě hospodařit.“

Jsi právník. Stále platí, že se ve své profesi zabýváš zdravotním sektorem? Nemáš chuť se přeorientovat na ochranu přírody?

Mám, ale zdravotnictví se nějakou dobu věnuju a živí mě to. Co se ochrany přírody týče, nějak přirozenější mi přišlo věnovat se tomu formou filmu. A taky formou studia o lese. Co přinese budoucnost, to se uvidí. Snažím se mít oči otevřené a směřovat k jednotě mezi tím, co mě baví a co mě živí.

Závěrečná otázka – bez jakých tří věcí se neumíš svůj život představit?

„Láska, smích a sen, co máš v hlavě a jdeš za ním. Nevím tedy, jestli jsou to věci… ale věřím, že když se člověk dostatečně snaží, tak se určitě i tyhle pojmy zhmotní. I když třeba jinak, než by člověk čekal.“ 🙂