Skip to content

Au! Jizerky bolí

Tak co jste dělal, pane Navrátil? Lezl, aha. A z kolika metrů jste spadl? Ze čtyř? Až na zem? Jo přímo na kořeny a skulil jste se ze svahu? No jo no. To my pak právě nevíme, jestli máme chtít, aby lidi sportovali nebo raději seděli doma. Jste nebyl ani nějak zajištěný? „Pane doktore, lezl jste už někdy v Jizerkách?“

Nelezl. Jinak by věděl, že některé cesty se prostě zajistit nedají a jediné, na co se tam člověk může spolehnout, je vlastní odvaha nebo umění padat. Přičemž já nemám ani jedno. Ocitl jsem se na jaře v Jizerkách s mylnou představou, jak mě drsné domovské jesenické skály připravily do světa. A po prvním setkání s jizerskou žulou jsem cestou do údolí rozdával kolemjdoucím turistům své lezecké vybavení.

Poprvé, podruhé…

Vzpomínám na slova toho kluka u nás na Rabštejně, když jsem mu tenkrát vykládal, že bych rád vylezl na Nos – nejvyšší stěnu Jizerských hor. „Cha, no znám to. Ale to si napřed zkus vylézt něco lehčího.“ Lehčího? Vždyť je to jenom šestka a na videu v eMontaně to tahá nějaká holka.

Takže sedím s lahváčem v ruce na žulovém kameni pod Zvonem – ikonou jizerskohorského lezení. Ze tří stran převislou skálou s kovovým cepínem z roku 1921 na vrcholu. Snad hodina laborování v Severní cestě a nic. Pytel. V pětce! Přičemž ráno tomu předcházelo ještě nevěřícné zírání do čtyřkových nezajištěných spár, evakuace z plotny na Sedle a u Homole jsem si nadělal do gatí rovnou se slovy: „Kterej magor to proboha nad tou jámou leze?“ Je poledne a nemáme jedinou cestu. Končím s lezením. Jdu to prodat.

O tři týdny později stojíme pod Zvonem znovu. Ani v Jeseníkách už nepoužívám maglajz, abych si zvykl, že v Jizerkách se leze bez. Nastupuju s respektem a sundávám pytel v Severní cestě. Že bych se konečně rozlezl? Tak zkusíme Dvojspáru – cestu prvovýstupců z roku 1921? Oni lezli v bačkorách, já se do dvojspáry ani nedostal. Stejně jako se několik dalších dní bez ibalginu a obinadla nedostanu na záchod. Odskakuju ze tří metrů na podlahu a s pochroumaným nártem kulhám zpátky do Oldřichovského sedla „Nechcete někdo zachovalý sedák a sadu expresek?“

Potřetí na Zvon nejdu.

Rentgen?

Tam jsem nikdy nebyl. Nesnáším doktory. Nejdu! „Seš blbej? A co když máš třeba naštíplou lopatku? Nebo obratel?“ Po měsíci zase belhám do Oldřichovského sedla. Jen tentokrát z druhé strany, od Lysých skal. Dneska by bodlo, kdyby ode mě ten vercajk někdo koupil. Nebo mi alespoň poponesl batoh, páč mi při každém kroku popojede po do krve sedřených zádech od hrubozrnné jizerské žuly. Už tam budem?

A tak pěkně ten den začal. Dvě šestky! Údolní sokolík a Cesta díků na Frýdlantskou věž. Cítil jsem formu. A chuť zkusit jizerské VIb. Cestu starého permona na Borovou věž. „Lezu!“ A dál už si pamatuju jenom tmu před očima. Šok. Bolest v zádech. Strach, jestli mi fungují ruce a nohy. Pocit na zvracení. Zrychlený dech. Deset minut sezení s hlavou svěšenou mezi rukama. A svůj první rentgen v životě.

„Máte pohmožděné jen měkké tkáně. Takže odpočívejte, pane Navrátile.“ Určitě, budu. Tři dny a tahám Meteorit za VIIc v Příhrazech. Musím lézt, abych se nezačal bát ještě víc, než se bojím. To už bych mohl akorát tak na dětské hřiště. Tady se navíc padá do písku. Do měkkého.

Kolik je pode mnou?

Šest? Možná sedm metrů. A kruh pořád zatraceně vysoko. Stojím úplně na hovno. Na miniaturních krystalech v plotně ostré jako struhadlo. Tam kousek vpravo nahoře je něco, co vypadá jako chyt. Jenže jak tam? Překřížit nohy se bojím. Uklouzne to. Zpátky? Bez šance. Na ruce nic. Jenom krystaly, co svírám konečky prstů, jako když vybírám oříšky kešu z misky. Nohy vyšívají. Jsem v prdeli. To sletím. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Nádech… a teď!

Deset metrů nad zemí cvakám první kruh Jizerské melty. Takhle jsem se ještě nebál. Kdyby mi ujely nohy… ta plotna… a dole jen malá police… Fuj! Hrozná představa. Mé první jizerské VIb.

Pořád nevylezu čtyřku

1.října se zapisujeme do vrcholové knížky na Nosu. Do padesátimetrové žulové stěny si nakonec troufám až po celém létě v Jizerkách. Druhé VIb. Koncem října přelézám Prachtelovu Růžovku na Parsifala, taky VIb. A ještě týž den couvám ze čtyřky na Achimovku. Přemáhám strach ze šluchty pod sebou a otevírám knížku na Homoli, ze které jsem se podělal při první návštěvě Jizerek. Přičemž o tři dny později raději nechávám pětkovou Údolní spáru na Žabího koně tahat Áju. Zase mám nahnáno.

Jizerky bolí. Bolí jako čert. Bolí tady padat. Bolí se o ty ostré krystaly jen praštit kolenem. A dlouho se to hojí. Zatraceně bolí narvat žábu do spáry. Mnohdy bolí k těm skalám vůbec jenom dojít. A sakra bolí, když vycouvete ze čtyřky. „Můžu já si vůbec říkat horolezec?“

Možná proto mě ty nepříliš vysoké žulové věže ukryté v jizerských lesích tak fascinují. Je to těžké lezení na skály, které mají úžasnou historii. Lezení, které mi připomíná, že mám chodit do hor s pokorou.

Honza Navrátil

Díky cookies můžeme sledovat návštěvnost webu a připravovat obsah, který vás baví. Tady nebo třeba na sociálních sítích. Používáním webu souhlasíte se zpracováním cookies.

A žádný článek vám neuteče

Jednou za měsíc čtení, které baví. Od lezců lezcům.