Skip to content

Je lezení riskantní? A proč to teda děláme?

Co všechno se může pokazit? Materiál? Od doby vetchých konopných lan, skob ukovaných u souseda kováře a karabin, které se při pádu lezce ohnuly jako kancelářská sponka, stalo se lezecké vybavení jednou velkou jistotou. Ale přece k nehodám dochází.

Vylomený chyt, pád laviny, vytržené jištění, povolený uzel. Co z toho můžeme ovlivnit? A kdy jen odevzdaně přihlížíme tomu, co se právě s námi a kolem nás odehrává? Nehrajeme až příliš vysokou hazardní hru? Nebo riskujeme právě tak, jako když přecházíme ulici?

To bylo dole odvahy

Opatrně si měním ruce v malém chytu, který pobere maximálně jeden a půl článku prstů. Odlézám dva metry doprava od kruhu a zakládám tutovou smyci. Tutovou? Co je na písku tutové? Ale snažím se tomu věřit. Pomalu odlézám zprava po pilíří vzhůru. Stupy osolené, chyty oblé. A sakra vzdálené. Do spáry vlevo nezaložím nic. V nohách se mi rozjíždí šicí stroj. „Ty vole, blbý. Blbý.“ Zkouším zprava. Zapírám levou nohu a opatrně se zvedám na malém osoleném stupu. Mám strach. Jsem posranej. Kdybych měl ještě alespoň jednu tutovou smyčku. Ta poslední je tak hluboko pode mnou. Noha drží, ale nevěřím jí. Uf! Uf! Uf! Pomalu, hlavně nespěchat. Už není cesty zpět. Vydýchat a nápřah za hranu. Bože, prosím, ať tam něco je. Je! Bídný, ale je. „Jo! Mám kruh!“

Máme tohle zapotřebí?

Bát se, že nám sklouzne noha a poletíme X metrů vzduchem? Že hodíme podlahu dřív, než vůbec dolezeme k prvnímu kruhu? Klepat se jak osika a imrvere si utírat spocený ruce do kalhot? Proč tam vůbec lezeme?

Protože je to TA Taktovka a cesta z roku 1921, která má historii? Protože chci držet v rukou ty stejné chyty jako Joska Smítka, když na Dominsteinu v roce 1944 vylezl první VIIc ve Skaláku? Protože chci sedět tam nahoře na věži, odřenej, vybátej, ale spokojenej? Nebo se snad toužím klepat tři metry nad úplně blbou smyčkou a šest metrů nad kruhem a nemyslet na nic, ale lautr na nic jiného, než abych ten další pohyb nepodělal? Práce, termíny, starosti jakoby v tu chvíli neexistovaly.

Málokdo z nás leze pro skvělou postavu. Možná pro ty odřený ruce, abychom si dole u piva připadali drsně. Přitahuje nás vzrušení ve stěně a uspokojení na vrcholu? Jakou roli v tom hraje naše ego? Proč riskujeme své životy v tatranské stěně, uprostřed ledopádu, při sjezdu padesátistupňopvého žlabu? A ať si říkáme, co chceme, do určité míry vždy riskujeme.

Každý máme jiné důvody. Za sebe odpovídám, že žádný konkrétní vyjádřit neumím. Jen vím, že mě to přitahuje.

Nejvíc se riskuje na stěně

Jen většina riskujících vůbec nemá tušení, že riskuje. Zdánlivé bezpečí lezecké haly ukolébá k nepozornosti i zkušené lezce, natož nováčky bez patřičných základů. Příliš povolené lano, jistící ruka nad jistítkem, špatně procvaklá expreska. A dalších potenciálních chyb je spousta.

I Pit Schubert ve III. díle Bezpečnosti a riziku na skále a ledu píše, že v lezeckých halách – a hlavně tam – je všechno možné. Třeba si cvaknout karabinu s lanem do materiálového poutka úvazku, zakecat se a nedovázat osmičku nebo si na druhém vycvakat všechny expresky… včetně té poslední, která funguje jako vratný bod. Au!

Na umělých stěnách se riskuje často nevědomky a ve zhuštěném prostoru jsou navíc ohroženi také lezci okolo. Je pak naší povinností, když spozorujeme chybu, na ni onoho člověka upozornit? Povinností ne. Ovšem je to v zájmu veřejném i našem vlastním. Přestože se tím vystavujeme jinému riziku. A to, že nás dotyčný odpálkuje se slovy, že my mu nemáme co radit, že on lezl v době, kdy my jsme ještě tahali kačera. Inu, co už? Neriskovat a pryč z dopadové zóny.

Co se může pokazit na skalách?

Všechno. Nicméně spousta toho lze zkušenostmi a vlastní soudností eliminovat. Pětadvacetimetrové VIIc z roku 1944 s jedním kruhem? Že je to blbě odjištěný? Možná. Ale nikdo nikoho nenutí to lézt a komu to přijde šílený, tak sebekriticky vycouvá už při listování průvodcem. Nebo že na těch skalách u Vrbna pod Pradědem nejsou slaňáky? Nejsou no. A kdo neumí obhodit strom nebo si nahoře poradit jinak, měl by se to napřed naučit. Nikoliv vylézt nahoru a pak slézat zpátky k poslednímu kruhu, aby to někde odjistil. Tohle je riskování.

Ale někdy se to podělá i v rukou zkušených lezců. Třeba při čtyřmetrovém podlahovém zjištění, jak ostrá je jizerská žula a že friendy je na ty vystouplé krystaly potřeba zakládat trochu jinak než v Tatrách. Vyrval se no. Kdo to měl tušit. Kdo měl tušit, že v tom VIb riskuju? Ještě po měsíci se mi loupou strupy ze zad a podívat se na hvězdy bolí. Ale ten pytel sundám.

V horách se staženým zadkem

„Ty vole, co to bylo?“ To snad ten Polák urval půl Bielovodské doliny. Takovej kusanec ledu a on ani nezařve pozor nebo něco podobnýho. A to teprve stojíme pod ledopádem a už jsem mohl mít roštíplou helmu nebo zlomenou klíční kost. Deset centimetrů štěstí. Naštěstí brzo uhneme na jinou větev ledu, jenom teď rychle pryč mimo palebnou zónu. Už tak jsem vyklepanej z toho, co mě tam nahoře čeká. Zavrávat šrouby v kolmým ledu… to zas bude hoňka. A kdybych spadl, udrží mě ta třinácticentimetrová trubička s milimetrovým závitem? Lepší nad tím nepřemýšlet, vypnout hlavu a lézt. Ale řekněte to té hlavě, když v ní nezastavitelně rotují všechny tři díly Pita Schuberta.

Je to v horách riskantní? Padající kamení, laviny, ledovcové trhliny, bouřky. A pomoc většinou hodně daleko. Pravda, spoustě problémů se můžeme vyhnout zodpovědným chováním. Na ledovci se navázat do družstva o alespoň třech lidech a vyrážet brzy. Sledovat vývoj oblačnosti a prchnout ze stěny dřív, než se ten cumulonimbus usadí nad naší hlavou. Udělat test stability sněhové pokrývky a nejezdit, když je sníh nesoudržný.

Ale přesto… v Gruzii jsme dělali kompresní testy před každým sjezdem a o 400 výškových metrů níž nám svah stejně praskal pod zadkem. A co tam teď? Uprostřed čtyřitisícícové hory? Vrátit se zpátky nahoru? A jakou máte záruku, že to neujede tak jak tak? Dělat kompresní test každých sto metrů? Fajn, ale z té hory se nějak dostat dolů musíte. I s rizikem, že se to urve, a vědomím, že jste udělali vše pro jeho eliminaci. Vybíráte trasu, sjíždíte po jednom, máte v pohotovosti lavinový batoh a všichni mají lavinové vybavení. Přežili jsme. Ale nikdy jsem necítil přítomnost smrti tak blízko jako na opuštěných svazích v Gruzii.

Memento mori

Můžeme mít nejlepší vybavení. Umět perfektně uzlovat, zakládat jištění, dělat štandy. Vědět o sněhu všechno a mít vykopaných stovky sněhových profilů. Orientovat se v terénu a znát zákonitosti počasí. Můžeme zvládat všechno. Ale to riziko tam nahoře je a bude. Uklouzne noha, vylomí se chyt, trefí nás kus ledu, špatně šlápneme, zpozdíme se, spadne lavina.

Tak proč to děláme? Asi protože raději žijeme, než živoříme.

Honza Navrátil

Díky cookies můžeme sledovat návštěvnost webu a připravovat obsah, který vás baví. Tady nebo třeba na sociálních sítích. Používáním webu souhlasíte se zpracováním cookies.

A žádný článek vám neuteče

Jednou za měsíc čtení, které baví. Od lezců lezcům.