Jak se Editka zasnila o 11- a pak to… prostě dala

Asi každý máte své velké sny o tom, co chcete jednou dosáhnout. A když se to povede, jste šťastný! Jako já teď.

 

Jeden z těch mých snů se mi v neděli splnil. Když jsem vylezla svoji nejtěžší cestu, nemohla jsem tomu uvěřit. Většinou velké zážitky prožívám zpětně, a tak tomu bylo i tento den. Když jsem dobojovala k řetězu, tak jsem byla překvapená, bez emocí, v šoku. Vždy při přelezech řvu u řetězu radostí, ale nyní jsem jen čuměla.

 

 

Všechna euforie a radost mi docházela během dne a večer v posteli jsem se rozbrečela štěstím. Této cestě jsem obětovala tolik úsilí a energie, že mi ještě dlouho potrvá, než si uvědomím, co její přelez pro mě opravdu znamená.

Měla jsem to s ní jako s láskou. Čím více mi cesta odolávala, tím více jsem po ní toužila a dělala vše pro to, aby byla dosažitelná.

 

Teď něco málo k této cestě…

Krásná linie cesty Klondike Cat 11- se nachází v oblasti Bärenschluchtwände ve Franknjuře. Navrtal ji v roce 2001 silný lezec Markus Bock, který udělal ve Franknjuře většinu těžkých cest. Cesta má 18 m, je kolmá až mírně převislá a tím pádem je obtížnost cesty kladena na malé dírky a lišty.

Od cvaknutí první expresky začíná silový boj až k té poslední. Po 1/3 je výklep, který ale není nic moc extra a pak už se leze zuby nehty až dokonce. Během pokusu jsem stihla vyklepat ruce jednou a namaglajzovat dvakrát, takže chladné počasí hrálo velikou roli.

 

 

Poprvé jsem se do této cesty podívala už před x lety, kdy jsem lezla vedlejší cestu Desaster. Ten má stejný nástup jako Klondike a v půlce se odděluje. V té době mi nešlo udělat několik kroků, ale cesta mě zaujala. Vlastně celé Bäreny mě strašně baví a lezení po malých chytech v mírném sklonu mi sedí.

Celá léta jsem Klondike měla v hlavě, ale neodvážila jsem se do ní pustit. Až minulý rok na podzim jsem do Jury vyrazila s jasným plánem – zkusit to.

Společně s Peťkou Růžičkovou jsme se snažily jí přijít na kloub. Vymyslela jsem si skvělý program a po týdnu už dávala slušné pokusy, ale neklaplo to. V nejlepších pokusech jsem padala v těžkém vytrvalostním závěru. V posledních krocích mi vždy došla síla, otevřely se prsty a spadla jsem. Po návratu z tohoto zájezdu jsem se už na podzim do Jury nedostala. Ale cesta mi zůstala v srdci a byla cíl číslo 1 na další rok. 

 

 

Tři měsíce v zimě jsem strávila cestováním (Laos, Thajsko a Mexiko). Bylo to skvělé! Lezli jsme na skalách a poznávali novou kulturu. Jenže co se týká lezecké výkonnosti, tak ta mi bez pravidelného tréninku klesá. Když jsme se ke konci února vrátili z Mexika, byla jsem slabá jako muška. Na stěně jsem dokázala vylézt max 7b+. Říkala jsem si, že teda nevím, jak chci vylézt můj projekt. Potřebuji totiž na něj zimu, což znamenalo se mu pověnovat na jaře anebo až na podzim. 

Avšak motivace byla veliká a tak jsem neotálela s tréninkem. Velikonoce jsem chtěla strávit v Juře, a tak do té doby jsem měla měsíc na přípravu.

 

 

Během toho měsíc jsem trénovala speciálně na můj projekt, takže sílu v prstech a silovou vytrvalost. Poprvé v životě jsem trénovala nějak systematicky a dělala cviky, které jsem nikdy předtím nedělala. Dost času jsem trávila na kampusu. Kromě různých přesahů a visů s vestou jsem i po něm normálně lezla intervalová kolečka. Potřebovala jsem lézt jen po malých chytech, a tak kampusová deska byla ideální. A dokonce jsem i párkát navštívila posilovnu. Tento trénink byl bláznivý, ale už po dvou týdnech jsem cítila jeho efekt. 

 

 

Jde se na to!

Když jsem o Velikonocích vlezla do Klondike, byla jsem překvapená. Kroky jsem dělala snáz než v září. A hned druhým pokusem jsem dolezla celkem vysoko. A tak jsem si začala věřit.

Bohužel Bäreny jsou otočené na jih a od 11:45 tam svítí a vylézt něco na sluníčku je pro mě unreal. Za den jsem tedy měla jeden až dva pokusy dopoledne. Záleželo na tom, v kolik hodin jsem byla schopná vstát.

O velikonočním zájezdu to neklaplo, ale cítila jsem naději. A tak jsem se rozhodla, že tam pojedu hned další víkend. Přes týden jsem trénovala a každý den jsem si 3x projížděla v hlavě přesný program cesty, abych náhodou nějaký krok nezapomněla.

Přemluvila jsem mojí zlatou mamču, v pátek večer jsme vyrazily a v sobotu v půl 9 už strašily pod skálou. Bylo těžké rozhýbat tělo po ránu, ale nic jiného mi nezbývalo. V druhém pokuse jsem spadla v úplném závěru cesty, tam kam jsem nikdy předtím v kuse nedolezla. Smála jsem se a říkala si, že to musí klapnout v dalším pokuse.

 

 

Večer, když konečně zapadlo sluníčko, jsem naběhla do dalšího. Jenže skála byla vypeklá a spadla jsem v boulderu v půlce. Ale ještě tu byla neděle.

Přes noc mi protekl klíčový chyt ve spodní pasáži a dvakrát jsem z něho vyklouzla. Ale kapesníky se mi povedlo ho vysušit a zbýval poslední pokus zájezdu.

Většinou před ostrými pokusy bývám lehce nervózní, což znamená, že pokus bude stát za to. Před tímto jsem tento pocit neměla.  Bez přemýšlení jsem naburácela do cesty. Když jsem přelezla do závěrečné pasáže, začal boj. Každý krok jsem dělala na své maximum, řvala u toho jako pavián a nezastavovala se. Každý krok byl risk, pade na pade a najednou jsem chytla madlo u topu. Bylo to super! Přesně to mě na lezení baví! Lézt na své maximum, držet se silou vůle a bojovat.

 

 

Děkuji moc mamince, že tam se mnou po ránu mrzla! Ale stálo to za to! Děkuji Ondrovi, který mi věřil a dával mi pocit sebevědomí. Díky Peťce, která to s mým fanatismem vydržela těch 10 dní v září. Děkuji sponzorům Rock Pointu a Climbing Technology a všem, kdo mi fandili a přáli mi to.

A co bude teď? Můj lezecký život samozřejmě pokračuje, bez něho by to nebylo ono! Těším se zase na písek, na boulderové závody a hlavně na lezecký zájezd do Leonidio za dva týdny! 🙂

 

Mějte se krásně! Užívejte života

Ahooj Editka

 


Nechte nám tady email a dostávejte lezecké tipy do schránky

[mc4wp_form id=“1225″]