Skip to content

Jak daleko musíme pro dobrodružství

Tohle je o nervy. A občas taky o život – na těch přecpaných silnicích, kde to víc stojí, než jede. Po cestě z Liberce do Jeseníků potkávám titisíce aut a ve většině sedí jeden jediný člověk! Trčím v kolonách, objíždím rozkopané silnice, neustále jsem ve střehu. 6 hodin v kuse. A tak si říkám, jestli mám zapotřebí za tím outdoorem někam jezdit a lítat (ke všemu v době, kdy svět zachvátil stud z létání), když můžu dobrodružství zažít kousek za domem?

Kdo nevylezl Stüdlgrat na Glockner jakoby nebyl. Ale co třeba zdolat jizerský Nos? To je pomalu celodenní výprava, při které vás čeká dlouhý nástup z údolí, možná trocha bloudění, brodění horské řeky, žula drsná jako šmirgl papír a těžké lezení s morálovými odlezy. Však je to taky cesta Wolfganga Ginzela z roku 1959. A dokonce vícedélka. Padesátimetrová! Kdo by to do těch malých Jizerských hor řekl. Když navíc vyrazíte na podzim, užijete si to v celé syrové kráse – mrholení, zmrzlé prsty, kosa na štandu. Paráda!

„Já bych taky řek, že správný dobrodružství číhá někde dál. Třeba v Himalájích. Nebo v tý… Africe.“

„Ale! Dobrodružství nikde nečíhá, Vašíku. Dobrodružství musí mít člověk v krvi.“

Jak dostat tatínka do polepšovny

Všechno máme za domem

Jenom si to najít. Dřív to byla nutnost. Nikam se nemohlo a tak se velká dobrodružství odehrávala v pískovcových věžích Skaláku, na starých německých chodnících lemujících hřebeny Jeseníků nebo na žulových masívech ukrytých v hustých jizerských lesích. Tam vznikala přátelství na život a na smrt.

Dnes máme svobodu. Můžeme, kam chceme. A je to super. Alpy, Kavkaz, Himaláje. Ale není trochu škoda mít prolezené všechny sektory okolo Gardy a přitom nevědět, že uprostřed Jizerských hor stojí tak nádherné skalní útvary, jako Gorila, Zvon či Čarostřelec? A vylézt na ně rozhodně není zadarmo.

Dobrodružství po česku

Píše se rok 1906. Je neděle 26. srpna, dvě hodiny ráno. Rudolf Kauschka – průkopník horolezectví v českých horách – nahazuje v libereckých Lidových sadech batoh na záda a vydává se pěšky směr Jizerka. Před polednem stojí na vrcholu Sněžky. Je krásný den, takže dvě hodiny leží na slunci a odpočívá. Pak se opět vydává na cestu a před sedmou hodinou večerní už stojí na harrachovském nádraží a nasedá na vlak zpátky do Liberce. 98 km v nohách. Za 17 hodin! Zkusíte to zopakovat? My to máme v plánu.

A co třeba přejít celé Jizerské hory a během toho vystoupit na jeden zátah 101 skalních věží? To už je skoro expedice. A vůbec se nemusíte stydět, že půjdete nahoru normálkami – když to dolů místo slanění slezete, na nohou budete mít normální boty a ten den oslavíte 67. narozeniny. Aneb zdravím Petra Prachtela a smekám.

Domněnku, že se v českých horách nedá provozovat alpinismus opět vyvrací vzor všech horolezců – Rudolf Kauschka. Jednoho pozdního odpoledne roku 1928 vyrazil s přáteli z harrachovského nádraží na lyžích přes Rýžoviště k Dvoračkám. Již za tmy sjeli z Kotle na Zadní Mísečky, kde přenocovali. Na druhý den vystoupili k Harrachovým kamenům, žlebem se spustili do Kotelních jam a hřebínkem oddělující Malou a Velkou Kotelní jámu vylezli v mačkách a s cepíny zpět na hřebeny. Hned poté se přemístili ke Sněžným jámám, kde navázaní na laně sestoupili na dno jámy. Následně vystoupili strmou roklí zvanou „Kloaka“ a přes Lysou horu a Zadní Plech se vrátili do Harrachova. Bohužel, dnes tuhle krásnou túru kvůli ochraně přírody zvládnete leda v přestrojení za tetřívka. Ale určitě se dá najít vlastní podobně dobrodružný počin – nejen v Krkonoších.

Mezi Jeseníky a Jizerkami

Poslední dobou jsem doma tam i tam. Jeseníky miluju – narodil jsem se tu. Jizerky mě fascinují a teď tam více méně bydlím. A v obou těchto horách hledám svá dobrodružství.

Těším se na zimu, až ráno na zápraží našeho domu pod Pradědem nalepíme pásy, vystoupáme na jesenické hřebeny a zadovádíme si v prašanu, který přes noc napadl. Těším se, až zatnu cepíny do našich malých ledopádů a vyklepu se u zavrtávání šroubu v třímetrovém kolmém úseku. Nebo až zabivakujeme někde ve sněhovém záhrabu při kompletním traverzu celého pohoří – z pod Králičáku přes Praděd až na Skřítek.

A Jizerky? Jak tak koukám do nového průvodce, mám co objevovat do konce života. Sklaních věží a masívů je tady mraky. Většina stranou od lidí, to mé lehce asociální povaze vyhovuje. Jenom ty skály najít a probít se k nim skrz lesy, roští a balvany je zážitek. Kdepak parkoviště pod skálou, moderní lanovky a vybavené horské chaty s obsluhou. Nic! Leda bivak pod převisem, síla v nohou a pivko pod stěnu přijde s vámi na zádech. Tohle je ryzí horolezectví. Drsné – často žádné jištění a kousavá jizerká žula. A určitě není pro každého. Ale je to „za barákem“.

Vlastně, ještě jsem nepřišel na nic, co by mi tady v těch našich horách chybělo.

„Luboši, jak se člověk stane doopravdickým horolezcem?“

„Když vyleze na první kopec.“

„Na kterej?“

„To je přece jedno. Když tě to chytne, tak je z tebe horolezec na celej život.“

Jak vytrhnout velrybě stoličku

Je tady úplně všechno

Chcete si vylézt vícedélku? O Nosu v Jizerkách už jsem psal. A na pískovcových věžích ve Skaláku nebo na Příhrazech máte vícedélek… no jéje! Navíc taková Kouřová stěna na Daliborku nebo Německá cesta na Kobylu, to už má nějakou hodnotu.

Chcete pořádnou expozici? Joska Smítka železem neplýtval, takže jeho cesta na Dominstein je ideální – s jedním kruhem na 25 metrech. A až budete balancovat v Jizerské meltě na pidi krystalech osm metrů nad zemí a první kruh budete mít pořád 2 metry nad sebou, to bude expozice, že se možná i Elvis přijde podívat.

Chcete si dát do těla? Kauschka s přáteli vystoupili v roce 1922 za jeden den dvacetkrát na vrchol Ještědu. 5000 metrů převýšení. Nuda? Stereotyp? Ne když použijete dvanáct různých cest.

Chcete drsný zimní výstup? Počkejte si na pravý jesenický hnus – mlhu, vítr, chumelenici – a vydejte se severní „stěnou“ na Praděd. Když v bílé tmě trefíte potok, možná i jeden šroub zavrtáte. A až obalení sněhem dorazíte na vrchol, budete mít stejné pocity a stejný výhled, jako po zdolání severní stěny Wildspitze – neuvidíte nic.

Chcete prchnout od lidí? Tak to v českých horách možná půjde snáz, než v Alpách nebo na trekových trasách v Gruzii. Stačí odbočit ze značených stezek, najít si bivak pod skálou, rozdělat oheň (pakliže to tam ochrana přírody nezakazuje), napíchnout buřtíka na větývku a máte romantiku jako vyšitou. Samozřejmě vše ráno uklidíte a nezůstane po vás ani stopa.

Malé, ale naše

Jasněže české hory nejsou Alpy. Nemáme tady několikasetmetrové stěny, lezení nad mořem a nekonečné prašanové sjezdy. Máme ale nádherné skalní oblasti, které za celý život normální člověk ani nemůže všechny poznat a které jsou prodchnuté historií, neskutečnými příběhy a zajímavými osudy. Zkuste si vylézt třeba Kauschkovu Dvojspáru na Zvon z roku 1921. Dost možná v ní bez předchozího seznámení s jizerskou žulou nedolezete ani k prvnímu kruhu. A zopakovat jeho přechod z Liberce na Sněžku a zpět za 17 hodin je opravdová výzva.

Pro pořádné dobrodružství nemusíme letět čtyřikrát za rok přes půl světa. Nebo nasedat před půlnocí do auta, abychom druhý den ráno nastoupili do jižní stěny Dachsteinu a hned večer zase valili – na pokraji mikrospánku – zpátky. Tohle cestování asi není úplně ohleduplné k přírodě – a my lezci bychom měli mít k přírodě blízko. No a taky je určitě fajn zjistit, kolik krásného máme za domem. A že toho je spousta. Jenom to objevit.

Honza Navrátil

Díky cookies můžeme sledovat návštěvnost webu a připravovat obsah, který vás baví. Tady nebo třeba na sociálních sítích. Používáním webu souhlasíte se zpracováním cookies.