Skip to content

5 věcí, které vám pokazí dojem z vícedélky

Takové vícedélkové lezení, to už je docela mazec. Tam nahoře není člověku umožněno se půl hodiny producírovat pod skálou, v klídku listovat průvodcem, podle čísla na skále najít tu svou cestu a po pěti marných pokusech u třetího borháku se nechat spustit dolů.

Vícedélky, to už jsou hory. Lezec toho musí hodně umět. Namátkou – zřidit jistící stanoviště, jistit druholezce, střídat se na štandu, udržovat pořádek v laně nebo slaňovat se zajištěním prusíkem. Taky potřebuje jiný materiál než na skalky – dvojitá nebo poloviční lana, jednu až dvě sady friendů, vklíněnce, hodně smyček a batoh, se kterým se dá lézt. A pak jsou tady zkušenosti, které přichází časem přes prekérky a začátečnické chyby – občas se tedy jedná o docela draze získané vědění. Pokud vás někdo nevaruje předem. Což se právě chystáme udělat.

1. Přestřelená obtížnost

„Ty jo, to nejsou úplně lehké kroky. Za 6 psali tuhle délku, jo?“ No jste docela vycukaní. K dalšímu nýtu šíleně daleko a nějakou hezkou spárku na frienda vyhlížíte marně. Musíte lézt na jistotu. Ale v téhle šestce? S odlezem jako kráva? 400 metrů nad zemí? Na skalkách teda dáváte sedmičky a občas i nějakou 8- přeboucháte. Pravda, vždycky si v tom odsednete. Nicméně tahle 6 je teda darda! Těžká jako blázen. Možná ještě z doby, kdy šestka byla poslední číslo stupnice. Tedy to nejtěžší, co se lezlo – hranice lidských možností. Možná jste se docela přecenili.

Při výběru vícedélkových cest je dobré trochu slevit z ambicí. Pokud na skalkách dáváte 6 UIAA na pohodu, představte si, že v ní chybí dvě třetiny jištění a lezete ji pětkrát v rychlém sledu za sebou. To už je jiné lezení. A přece jen v takových Tatrách většinou nalezete do nějaké spoře odjištěné klasiky. Přívětivější lezení čeká na vápně v Rakousku nebo Itálii, kde s nýty nešetří. Ale i tak – dáváte-li na sportovkách 6b s občasným odsednutím, 5c bude ideální klasa pro vícedélku. Zkrátka při výběru ubrat 2 – 3 stupně z vašeho maxima na sportovkách – ať máte v klíčových místech převahu.

2. Rozdrcené nohy

Konečně štand! Nohy máte jako ve svěráku. V tom vedru vám buď natekly nebo se lezečky scvrkly. Ví bůh. Každopádně teď vás zajímá jediné – vyzout, vyzout, vyzout! Úúúúú… lepší jak orgasmus. Tak s těmi mrchami svíracími opatrně na sedák. Cvak a… „Doprdele!“ Vaše pravá lezečka se vydala do údolí napřed. Škoda, že čtyři délky pod vrcholem. Co teď? Asi balíte, ne? Stejně by vám ty nohy v další délce nejspíš upadly.

No jo… X hodin v lezečkách je masakr. Na sportovkách dolezete a zujete se. Ale ve stěně v nich máte nohy sevřené imrvere a i když lezky na štandu vyzouváte, tlačí vás ty šestatřicítky na vaši dvaačtyřítce noze víc a víc. V trochu volnějších lezečkách s rovnou podrážkou si vícedélku možná míň odtrpíte a víc užijete.

3. Nestíhačka

12 délek máte za sebou. Na vrchol chybí ještě čtyři, ale ty mraky vypadají zlověstně. Raději to balíte. Chystáte slanění. První délka směrem dolů. Trochu se s tím perete. Lano se vám uzluje a za krkem vám přistála první kapka. Slaňujete další délku a spouští se slejvák jako prase. Jste durch. Lana nacucaný vodou a pod vámi ještě osm delék. Teď ještě aby přišla bouřka. Přišla.

Tohle je průšvih. Proto zkušení horolezci vědí, že se ve stěně musí pohybovat rychle. A co člověk nenažene při lezení samotném, to musí ušetřit při technických dovednostech – rychlým zřízením jistícího stanoviště, stahováním lana a jeho současným protahováním dalším slaňovacím bodem, založením jistítka s prusíkem. No a samozřejmě horolezci nevyspávají a nekafíčkují do desáté dopolední. Do stěny se vyraží brzo ráno. Raději se pak většinu odpoledne válet za chatou, než bojovat o život v bouřce.

4. Ztraceni

V tom nákresu je to přece jasně zaznačený – traverz po římse vpravo a pak stěnou za 5- přímo vzhůru na štand. „Ale tady není nic. Prostě nic! To není pětka ani za boha!“ Alespoň nýtek, kdyby tady byl, ale v tomhle místě ani frienda nebo vklíněnec nezaložíte. Ne, fakt jako nemáte tušení kudy. Nevíte jak dál a už tady šaškujete hodinu. Slaňujete. Balíte a jdete na zmrzku. S vylezenou jednou délkou. Za dvě hodiny. Plus hodina nástup pod stěnu.

Stane se. Občas se člověk nacpe někam, kam nemá. Natraverzujete víc doprava, než byste měli, a pak už není cesty zpět. Z dobře zajistitelné pětky se stane sedmička free solo. Ale kdo se nikdy ve vícedélce neztratil, ať zvedne ruku. Čtení skály je o zkušenostech a ty je dobré sbírat s někým, kdo už za sebou pár vícedélek má. Jinak to může skončit i hůř než jen pokaženou náladou ze zabalené cesty.

5. Zaseknuté lano

Ještě dvě délky a jste dole. Fakt krásná cesta. Pivečko na chatě bude zasloužené. Stahujete lano a chystáte ho na další slanění. „Tak pozor, půjde lano!“ Nepůjde. „Ty bláho, co je? Se to tam někde seklo. Doprdele!“ Taháte a nic. Vždycky se to jenom napruží, ale nehnete s ním ani o píď. Tak co? Vyprusíkovat? Kdo ví, na čem to drží. Tak rozvázat lana a vylézt tam na jednom prameni? No máte už po celém dni docela dost a tohle nebyla úplně lehká délka. Navíc na jednom prameni? Ach jo! A to už jste se viděli s půllitrem na terase.

Zaseknuté lano při stahování někdy prostě neovlivníte a stane se to. Ale stejně tak na tom můžete mít svůj podíl. Možná se vám kroutily konce staršího lana a to se seklo ve slaňáku ovinutím jednoho pramene kolem druhého. To jste si měli pohlídat už doma a konce zkrátit nebo lano úplně vyřadit. A možná jste už při slaňování oné délky nedávali pozor, kudy lano vede. Řešení zaseknutého lana ve stěně je každopádně vždycky prušvih a možná vám nezbyde nic jiného, než uřezat ten kus lana, co máte u sebe, slanit na něm a zbytek prostě nechat viset ve stěně. Nebo zavolat horskou službu.

Poslední rada pro první cestu

Než v Hokejce na Lomničák, možná se budou první ostruhy snáze získávat v Cestě k Slnku na Malý ľadový štít nedaleko. A vlastně – ony ani ty vynýtované 60° plotny Corno di Bo přímo nad hladinou Lago di Garda nejsou nic potupného, když si člověk chce vyzkoušet práci s lanem, zřízení štandu a tak podobně. Ve stěnách hned za městečkem Arco jsou pak vytyčeny mraky vynýtovaných cest do 200 – 300 metrů délky všech obtížností. A i v těch se dá ztratit, zahrzynout lano a odrovnat si nohy v malých lezečkách a třicetistupňových tropech (osobní zkušenost autora).

Zkrátka – hlavně to moc nehrotit. Lezení je zábava. Ne dobrovolné sebemrskačství.

Honza Navrátil

Díky cookies můžeme sledovat návštěvnost webu a připravovat obsah, který vás baví. Tady nebo třeba na sociálních sítích. Používáním webu souhlasíte se zpracováním cookies.