Bez hasičské hadice nebylo slaňování legrace

Zatímco se Neil Armstrong procházel po Měsíci, horolezci ještě používali dřevěné cepíny a do prodeje se teprve dostala první horolezecká přilba „Schusterovka“. Když si dnes pod skálou vysypeme obsah našeho lezeckého batohu, musíme na tyhle pionýrské časy koukat s otevřenou pusou. A velkou dávkou respektu.

Vyzpovídali jsme Aleše Lowaka, Víťova tchána, který se narodil v roce 1934 a ještě dnes si nějakou lehčí cestu přeleze. No, některý odpovědi nás fakt pobavily 🙂

blog_rozhovor_1

 

S dnešními lezeckými pomůckami, umělou stěnou pomalu v každém městě a jištěním na skalách po dvou metrech se dnes může lezení věnovat skoro každý. Dokážeš odhadnout kolik lidí lezlo v době, když jsi začínal? A kdy to vlastně bylo? Lezení asi tehdy nebyl sport úplně pro každého.

Já jsem začal s organizovaným horolezectvím v padesátých létech minulého století, kdy byl u nás ve městě založen horolezecký oddíl. Měli jsme cca 25 členů. Ono tehda nebylo dostupné vybavení pro všechny. Daly se sehnat mačky „Ecksteiny“ po bazarech, nějaké konopné nebo sisálové lana, ale například tulení pásy po armádě stály 15,-Kčs/pár. Zbytek jsme si vyráběli sami. Spacáky, stany, skoby a později i složitější materiál.

 

Proč sis tehdy vybral zrovna lezení? Přeci jen to nebyl úplně bezpečný sport. Rodiče nic nenamítali? Nebo jste jezdili do skal na tajňačku?

Moji rodiče byli organizování v lyžařském a turistickém oddíle. Činnosti v těchto oddílech jsem se věnoval i já. Tak se stalo, že již jako třináctiletý jsem se zúčastňoval výprav do Tater. Tam jsme provozovali, dnes bychom řekli, „skialpinismus“. Například přechod z Mlynické do Furkotské doliny, přes Bystré sedlo a podobně. To znamenalo, mimo dovednosti na lyžích, i zacházení s horolezeckým vybavením.

 

blog_rozhovor_3Otázka od mojí přítelkyně: “Lezla s tebou tvoje dívka?” Respektive lezly tehdy vůbec nějaké holky? Dnes se lezení věnuje celkem dost holek.

Pokud chtěly naše kamarádky s námi strávit tu trochu volného času, který byl v té době k dispozici (pracovní soboty do 12.00 hod.), tak jim nezbylo, než jet s námi na cvičáky. Ony holky lezly vždycky. Já jsem se v horolezeckém oddílu i oženil. Tak jsme na cvičáky tahali i naše „mrňata“. Na cvičné skály jsme tahali mimo horolezecký bágl i kočárek. Tak se nám stalo při cestě na Valovku, že nám ve Valmezu při přesedání nepřeložili kočárek, který pokračoval do Kojetína a kluk musel celý den strávit v tašce od vysavače a houpací sítí. Ale i tak byl spokojený, protože celý den spal.

 

Slyšel jsem, že jsi v Tatrách udělal s kamarádem dokonce prvovýstup. Řekneš nám o tom něco?

Prvovýstupů jsem udělal několik, ale jen jeden je oficiální, zaznamenaný. Ty ostatní vznikly při bloudění ve  stěnách s dobrým koncem a těch je halda. Miloš Turek z našeho oddílu, který byl v té době v reperezentaci, vymyslel kus volného místa ve východní stěně Velké Vysoké z České, nyní Těžké, doliny pro „natažení slušné, dlouhé linie“. Ono už tehdy toho místa v Tatrách moc nebylo pro nové cesty, které by měly nějakou logiku. V předvečer výstupu jsme se na Popradské sešli s Honzou Červinkou a Jirkou Waltererm a tak jsme na druhý den dali tuto cestu ve dvou dvojkách. Je to slušná cesta, 5 – 7 hodin, klasifikace V., místy VI.

 

Popiš nám tehdejší klasický lezecký víkend. Dnes není problém skočit do auta a být na skalách za pár minut.

Jak jsem již uvedl, tehdy se pracovalo i každou sobotu do 12 hodin. Bágly už musely být nabalený a v 1 hod. jsme museli být ve vlaku, nebo na kole, nebo na cestě pěšky. Často jsme chodili i na noc se stanem. Přitom jsme toho moc nevylezli. Na Štramberku, Kružberku tak čtyři cesty za víkend. Do Tater se jezdilo v zimě v létě na týdenní „tábor“. O místo na táboření jsme museli s velkým předstihem požádat, ale zase jsme měli velkou výhodu ve výběru tábořišť. Dalo se v Tatrách tábořit prakticky v zimě všude, a v létě skoro všude. Ale času bylo málo. Dovolená 14 dnů za rok. Postupem času se to zlepšovalo. Tak se i do Tater jezdilo na krátkodobé výpaďáky.

 

Předpokládám, že jste tehdy lezli s konopnými lany. Jaký to byl pocit? Z hlediska bezpečí asi nic moc ne? Člověk se asi neodvážil jen tak si “odskočit” do lana.

Z hlediska bezpečí nic moc, jak říkáš, ale stalo se třeba na Čertovkách u Lidečka. Vypad mně na druhém kamarád v traverzu a dopadl až na „podlahu“ byl z toho zlomený obratel. A to jen proto, že doma na půdě místo lana na lezení dal do batohu staré lano po pokrývačích, které potom trhaly holky na kousky. Později se dovážela lana z NDR sice pevnější, ale v zimě a vlhku neohebné.

 

Climbing Technology vyvinulo revoluční poloautomatické jistítko Click Up, se kterým mohou jistit dokonce i děti. Jak jste jistili vy?

My jsme jistili přes ramena, v zimě přes stehna a různě. Myslím si, že by stálo za úvahu si toto jištění nacvičit. Když ti v horách spadnou cajky dolů, je to často jediný způsob, jak se dostat z prekérní situace.

blog_rozhovor_2

 

Slaňovali jste “na Dulfera”? Kolik jsi u toho propálil kalhot?

Pokud to nebylo dokonale nacvičeno, anebo po ruce nebylo kus hasičské hadice „C“, tak to nebyla legrace. To jsme často chodili na krku s šátkem i v parném létě. Ale to je případ, který je totožný s předchozí otázkou. Nevím co by si počal horolezec, který při výstupu přišel o cajky, jak by se dostal ze stěny dolů bez této dovednosti?

 

Zažil jsi někdy na skalách nějakou krizovku?

Samozřejmě, za těch přes šedesát let se tu a tam něco stalo. Většinou se nám povedlo z těchto problémů vyhrabat. Až na jeden případ, kdy nám lavina vzala kamarádku pod Kozí stráží. Ale na to se dobře nevzpomíná.

 

Kromě Climbing Technology zastupujeme taky Travellunch. Co jste jedli na horách vy? Chleba s vysočinou? Nebo jste měli nějaké energetické vychytávky?

Co chleba, Knäckebrot z NDR byl lehčí. My jsme byli zvyklí tahat do dolin i 40ti kilové bágly a tam se leccos ztratilo. To už bylo jedno, kilo sem, kilo tam. Byli i takoví, co si dotáhli do Květnice i brambory, které tam nakonec vyhodili. Ale to je další kapitola.

 

Díky za rozhovor a horám zdar.

blog_rozhovor


 

Mám zájem o další tipy a zajímavosti z vertikálního světa  [mc4wp_form id=“1225″]

Díky cookies můžeme sledovat návštěvnost webu a připravovat obsah, který vás baví. Tady nebo třeba na sociálních sítích. Používáním webu souhlasíte se zpracováním cookies.