Zatímco v české lezecké komunitě je „ferrata“ téměř sprostým slovem, v alpských zemích je tomu trochu jinak. Obojí má své důvody (v historii, okolnostech vzniku či přístupu k jejich budování), i své stoupence a odpůrce. Pro mě ferraty představují spojení dvou oblíbených činností – technického pohybu/běhu v horském terénu a lezení. Proto jsem v Alpách „na drátě“ často a ráda. A Babí léto tu mám ze všeho nejradši.

Cudná Katrin pro dámičky (B/C)

Rozhodně neodpovídám klasickému prototypu drsné ferratistky, co jede výkonově jedno éčko za druhým a vše ostatní jde kolem. Ani postavou, ani jinak. Klidně si před lezením namaluji oči a v zrcátku u auta zkontroluji, zda na upletený cop pěkně sedí helma. To „éčko“ si umím s vypětím sil také střihnout, ale jindy se ráda kochám v „béčkách“ na pohodu. Hory mě za to naštěstí nesoudí. Proto první den začínáme vyloženě na „dámičku“ na ferratě jménem Katrin (B/C) nad Bad Ischlem. Jedním z významů jména Katrin je „cudná“.  Očekávám tedy pohodové lezení a žádnou nemravnost. Cesta začíná exponovaným vzdušným hřebínkem s krásným s hlubokým výhledem. Na samotné skále je plno přírodních stupů i chytů a doplněné ocelové kolíky jsou až nadbytečné. Docela svižně postupujeme vzhůru. Za námi stoupají další lezci a je vidět, že tu bývá rušno. Následuje krátký traverz, závěrečný výšvih k vrcholovému kříži a za hodinku máme na pohodu odlezeno. Katrin dělá čest svému jménu a je ideální na trénink pohybu v exponovaném terénu i pro začátečníky. Od vrcholového kříže (1542 m n.m.) sledujeme protější masiv Höllengebirge, kde bude náš další cíl.

Tak trochu jiná reprezentace na HTL Wels (C)

Z Bad Ischlu přejíždíme do nedalekého Ebensee ke stanici lanovky na vedoucí Feuerkögel.  Odtud po značené cestě vyrážíme k nástupu na ferratu HTL Wels. No, je to spíše sestup. A docela blátivý. Než dojdeme k ferratě, několikrát se na blátě vyloženě „vymáznu“. Zatímco se snažím seškrabat bláto ze zadní části těla, kontroluji, zda za námi ještě někdo další nemíří k nástupu. Ani jsem nedošla ke skále a už vypadám, jako bych si nadělala do kalhot. Úplně slyším oblíbenou hlášku své pubertální dcery: „No mami, to je teda reprezentace“.  Zůstávám v klidu, nikdo nejde a já už bez dalších karambolů dojdu konečně k začátku ferraty.  Lezení je úspěšnější než nástup. Expozice slušná a k tomu výhledy na horu Traunstein a jezero pod ním. Hnědá zadnice je zapomenuta v návalu emocí plynoucích z nádherného výhledu. Přijdu si jak víla, která lehce vylétla na špičky skal a má romantická duše se rozplývá v pohledu na strmé srázy lemující hluboké údolí pode mnou. Tohle „něžné flow“ brzy naruší několik poctivých silových „céček“. Éterická romantička nenávratně mizí páře funící mašiny, ve kterou se rázem měním. Když lezu silovější místa příšerně funím. Taky hekám. Dneska jsem se navíc ještě drcla do kolena, ze kterého mi teče čůrek krve. Všimnu si toho až nahoře u Alberfeldkogel (1707 m n.m.), když na sobě cítím pohledu turistů, kteří sem pohodově došli od lanovky. A že jich tu dnes je! „Ano, dcero má“, pomyslím si v duchu „to je teda reprezentace,“ rukama si aspoň zakrývám tu zadnici se zbytky bláta.

Mein Land – dein Land (C), Leadership(C) a Höhenweg (C/D)  – jeskyně, komín a superštěk

Druhý den přejíždíme nad Bad Goisern. V plánu je specialitka Mein Land Dein Land. Ferrata s úvodní částí vedoucí jeskyní. Z parkoviště je zprvu cesta dobře značená, ale pak se v lese zamotáme a kdybychom neměli GPS, bloudíme tam dodnes. Jen malá cedulka před nenápadným jeskynním vchodem dává tušit, jaké dobrodružství se v ní skrývá.  Jen co nakouknu dovnitř, zježí se mi chlupy zimou. Po stěnách stékají kapky vody a všude je tu kluzké bláto. Prolézání úzkým prostorem mezi skalními stěnami je testem mé klaustrofobie. Nad jeskynní částí navazuje krátký lanový mostek a pak už se leze zase venku v teple na sluníčku.  Střední část ferraty vedená traverzem s minimem kramlí. Ve skále je třeba hledat přírodní stupy. Ale jsou tam a drží.  Pak zbývá už jen finální „céčko“ a po necelé hodince máme odlezeno. Přecházíme kousek vedle na ferratu Leadership. Začíná zhurta „céčkem“ a strmější pasáže jsou i v druhé části. Tentokrát se leze pro změnu skalním komínem. Po půlhodince jsme u vrcholu Predigstuhl, odkud máme jako dlani Totes gebirge i masiv Dachsteinu. Slunce tady nahoře pálí, čas máme dobrý a tak si maluji, jak se za chvíli zchladím dole v Hallstatském jezeře. „Čas máme dobrý“, řekne nahlas můj parťák. Paráda, on mi snad čte myšlenky! Usměju se a souhlasně pokývám.  „Dáme ještě ten třetí štěk tedy vedle na Ewige wand!“, rázem dodá. Nečeká na souhlas, rychle balí svačinu a naznačuje, abych už šla. Ani nevím jak, ale stojíme za tunelem uprostřed skalní stěny. Nástup je strmý a expozice dechberoucí. Délka ferraty je sice jen 40 metrů, ale poctivé C/D zakončení dnešního dne. Cestou zpátky okukujeme pár vícedélek vedoucí právě po Ewige wand a spřádáme plány na příště.

Gamsblick (C) – za hranice všedních dnů i bez houpačky

Třetí den přejíždíme do Tauplitzu. Naším cílem je středně těžká ferrata Gamsblick, která slibuje netradiční prvek – houpačku. Je třeba dostat z městečka nahoru ke skalnímu masivu. To je možné buď lanovkou nebo horskou silnicí s mýtným. Volíme druhou variantu, protože nechceme být vázáni odjezdem lanovky. Nástupovka je velice dobře značená a prochází mezi malebnými horskými chatičkami a přes vyhlídkové místo, na kterém se turisti kochají pohledem na tyrkysové jezero Steirersee. Z tohoto bodu je to už náročnějšího trasa, sem tam skála, sem tam suťovisko. Jak se blížíme, sledujeme štrůdl lezců postupující po ferratě vzhůru. A také protější stěnu Sturzhahn, kde jsme si vytipovali jednu vícedélku na příště. Oblékáme si ferratové sety a začínáme lézt. Slíbená houpačka v úvodu nebyla.  Ale skoro celá ferrata je plná přírodních chytů a stupů a „drátů tak využívám jen na jištění. Leze se tak krásně. A to, že jsem na ferratě, si uvědomím vždy až tehdy, když mě zabrzdí ferratový set, který musím „přecvaknout“, abych mohla pokračovat dál. Žádná záludnost ani na této cestě nečeká. Za to úchvatné výhledy na Totes Gebirge z vrcholu Traweng. Technický sestup je parádním tréninkem ostrého seběhu sutí s pískem a já jsem ráda, že s sebou pro tuto příležitost táhnu trekové hole.

Převléct, najíst a hurá zpátky domů. Když pak tahám „cajky“ z auta do našeho čtvrtého patra potkávám sousedku. Diví, že jsme jeli až za hranice jen na víkend. Říkám jí, že za hranice všedních dnů pojedu s chutí ráda vždycky. Klidně jen na jeden den, když hora dovolí a je dobrá podmínka. I po návratu do mé šedé pracovní „úřednické“ rutiny běžných pracovních dní totiž hluboko ve mě něco z hor dlouho zůstává – nadhled, pokora, odvaha a větší radost ze života.

A jak to máte vy?  

Bohunka Mudrová