Barva: hnědozlatá. Chuť: sladká, snad jen místy lehce nahořklá. Doba zrání: desetitisíce let. Základní surovina: písek. Skupenství: povětšinou pevné. Množství: jeden týden intenzivní konzumace. Následky: definitivní.

Lezení a toulání se v jordánském Wadi Rum bylo vskutku opojné. Obzvláště když se člověk rozhodne vyhnout davům turistů mířících do pouště, na spaní se spokojí s místností, kterou dnem i nocí pochodují mravenci a ráno mu nevadí dřepnout si nad díru, nad níž si před ním dřepl starý beduín v zašlém velbloudím hábitu a netrefil se do vymezeného otvoru. A večer se pak umýt krok od tohoto svatého místa hadicí trčící ze zdi. Náš hostitel Ali tomu říkal take a shower.

Dávka první: ochutnávání

Je docela frišno. Sluneční paprsky se ještě pořád nedostaly do úhlu, ze kterého by dokázaly prohřát vzduch ve vesnici. Stopy v prachu pokrývajícím ulice Wadi Rum Village tak zanecháváme nabalení v péřovkách, zatímco děcka utíkají do školy. Chlapci do své, děvčata taky do své a hádejte, kdo má hezčí a větší? V ranním chladu asi nemáme kam spěchat. „Dáme ještě kafe? Než vyleze sluníčko?“ Kardamonový kafe? Ach, fuj, to nebyl dvakrát dobrý nápad. Chutná to… no prostě divně. Zlatý nesco 3 v 1. „How much?“„Two JD only!“ Only? Já ti dám only, ty špekulante. Jeden stačí.

Džípem vyjetými kolejemi v písku opouštíme vesnici, postupně odkládáme vrstvy oblečení a přicházíme na řešení včerejší hádanky, kam se v Jordánsku vyváží odpadky a zdalipak tu asi třídí odpad. Třídí. Plasty a papír se vyhazují z okýnka spolujezdce, těžší věci, jako třeba televize, z korby. A mrtvý velbloud opravdu docela dost smrdí. Holt se nebudeme při lezení koukat směrem dolů – ať si nekazíme tu romantiku načerpanou z lezeckých blogů. Američani, co jsme potkali, to nejspíš dělají podobně, když říkali, že je to tady absolutely amazing.

Ale možná mluvili jen o tom lezení. Po prvních dvou délkách totiž začínáme zjišťovat, že nejsme ve Skaláku a že nohám tady můžeme věřit. A zdá se, že můžeme věřit i zlověstně dunícím chytům, tenkým talířům a že dokonce můžu věřit své žábě, která je bez pochyby tou nejnejistější žábou pod jordánským sluncem. Přesto do spáry ve třetí délce za 5c raději naperu všechno, co mám na sedáku, kromě největšího Super Camu. Páč se nikam nevleze.

Čemu však moc nevěřím, je hrot na štandu pod poslední délkou druhé cesty, obhozený pěti vypelichanými smyčkami pocházejícími ještě z doby, kdy v tehdy panenských stěnách řádil Tony Howard s beduíny v sandálech. Navíc je to extra nepohodlný místo. Nad převislým komínem. A s debilním odlezem, ve kterém pak ke mně zespod doléhají povzbudivá slova: „Hlavně už se s tím neser.“

Ale jo, jinak krásnej den. A před soumrakem sestupujeme rovnou do bistra s nejlepším grilovaným kuřetem na světě, kde se následující týden potkáváme jen s místními beduíny.

Dávka druhá: motání

Máme friendy a nebojíme se je použít. Při sedání do archivních smyček v hodinách už ani nezavíráme oči. A naše letním Skalákem rozmazlené duše touží zjistit, jak vypadá vrchol jordánské pískovcové věže. Takže jedenáct délek. Tma bývá kolem půl páté. To stíháme. Věříme tomu i po lehkém bloudění ve druhé polovině stěny pod prostornou rampou. Ta přichází v pravý čas, páč má střeva fungují tady v Jordánsku ve zrychleném režimu.

Poslední lehké délky bychom s radostí vyměnili za něco těžšího a zřetelnějšího. Zprava nebo zleva? Vím já? Prostě už to nějak dolézt nahoru a nedostat se přitom někam do řiti. A tak po pěti hodinách ve stěně sedíme na rozložitém vrcholu, kde sice není ani knížka, ani slaňák, ale taky tady není ani noha. Jen my dva. A občas sem nahoru dolehne z pouště zvuk vytúrovaného motoru, když dvanáctiletý beduín příliš prošlápne plynový pedál tátovy Toyoty Hilux.

Budou dvě hodiny. Tony Howard psal v průvodci sestup hodina a půl až do vesnice s následováním kamenných můžíků vyskládaných v kaňonech. To máme dostatečnou rezervu… jsme si mysleli. „Tohle ale fakt není dvojkový slízání. Vždyť se to celý sype. Hele, radši slaníme přes ty hodiny. Se tady nechci rozmlátit a umřít bídnou smrtí jako ten vyschlej velbloud.“ A daří se. Konečně vidíme pevnou zem, jemný bílý písek a stopy džípu. Jsme dole! Jsme. Jenže na druhé straně hory. Doprdele! Telefon ukazuje půl čtvrté. Ali říkal, že je to z vesnice hodina cesty autem. Kolem celého masívu. Ach jo. Holt mu při nejhorším napíšeme na Whatsapp, ať si pro nás přijede. Za 30 JD – v přepočtu tisíc korun. Supr výlet.

Slunce už je dávno schované za horama, když se – s jazyky suchem nalepenými na patrech – vynořujeme nad vesnicí v ústí kaňonu na druhé straně masívu. Dřív než na obstojný telefonní signál jsme natrefili na mužíky, kteří už vedli správným směrem. Zítra asi dáme rest day.

Dávka třetí: odhození

„Ty vole, co je tohle za bordel? Pozóóór, šutr!“ Od nohou mi letí vylomený stup, který se – podle dosavadních zkušeností s lezením ve Wadi Rum – zdál být pevný jako beton. Nebyl. Na malou poličku odkládám chyt, který mi po letmém osahání zůstal v ruce. Za sebou mám tanec s Elvisem v převislém koutospárovém 6a a teď v tom bordelu marně hledám cestu do místa, kde by má důvěra v materiál vzrostla natolik, abych se v něm odvážil udělat štand. Mám tři poslední friendy a lano už mě táhne jako prase. Tak co tyhle dvoje hodiny? Uděláme dočasnou dohodu?

Čtyři délky v lámavém bordelu. Ája už na druhém vyzkoušela pevnost místního štandu, když ji zůstal kus skály v ruce. Dáváme tomu ještě jednu šanci. Ještě jednu délku. A pak přidáváme do hodin k Howardově letité smyčce se strženým opletem naši šestimilimetrovou a mizíme pryč. Každý den ve Wadi Rum není posvícení.

Dávka poslední: omámení

S nízkým odpoledním sluncem v zádech se opět noříme do důvěrně známého kaňonu. Svůj cíl máme dobře zmapovaný z dopoledního přelezu, kdy nás pět délek dovedlo na rozložitý vrchol, na který se dá vystoupit také snadným dvojkovým terénem z východu. A přesně to máme v plánu. Se spacáky. Vařičem. A olámanými větmi pouštním sluncem vysušených keřů. Ty totiž krásně hoří, jak jsme zpozorovali na návštěvě u beduínů v poušti.

Po vrcholové photosession při západu slunce přichází na řadu další kapitola jedinečných fotografických okamžiků – hvězdičky, oheň a tak. Ano, být přítelkyní fotografa je v těchto chvílích těžké, přiznávám. Ale zase vás to naučí zádumčivě hledět do dáli, dlouze se nehýbat a držet plechový hrníček u úst jako nikdo jiný na světě.

A kdyby celou noc nechrochtali velbloudi, nehýkal osel, neštěkali psi a z mešity se v pět ráno neozval muslimský hlasatel s ranní modlitbou, neměla by naše poslední noc ve Wadi Rum chybu. Lehce nedospalé ráno naštěstí po sestupu do vesnice vylepšuje šálek kávy – kupodivu kardamonové. Nějak jsme jí za ten týden mezi beduíny přišli na chuť.

Tak salam alejkum! Mír s vámi. A uvidíme, co objevíme ve zbytku Jordánska…

Honza Navrátil